Sestava a úpravy pojezdu

Při troše snahy a štěstí se vám možná podařilo shromáždit stavebnice potřebné ke stavbě drezíny MUV 69. Mě se to povedlo také. A nejen to, podařilo se mi celek dokonce uvést v život. Navíc zdárně a s několika vylepšeními, tak jsem se rozhodl se o vše s vámi podělit.

No, a protože referuji při každé takové činnosti o každé molekule, myšlence i nezdaru, bude toho víc a články jsem raději rozdělil na pokračování. Jeden dlouhý článek by vás nemusel bavit.

Předem upozorňuji, kdyby mně chtěl někdo následovat, doporučuji počkat na konec seriálu. Některé úpravy vznikaly až následně při dalším postupu a bylo by vhodné je provést hned na začátku, a některé možná i lépe, než jsem je dělal já.

Začal jsem základním ošetřením dílů. Dílky jsou páleny laserem. Tato technologie je sice přesná, nicméně i zde zůstávají v řezu a na jeho hranách různé otřepy. Je nezbytně nutné všechny mosazné díly velmi pečlivě opracovat. V tomto místě si troufnu říct, že jemný jehlový pilník je téměř sprosté slovo. Jelikož je v návodu vyhrožováno setinami milimetru a já teď už vím, že nikoli zbytečně, sáhl jsem při přípravě raději po smirkovém papíru zrnitosti 600. Nakonec i ten pilník si přišel na své, ale to až později. A když říkám dílky opracovat, tak první fází je opravdu jen začištění.

Koncepčně je stavebnička pojezdu velmi důmyslně navržena tak, aby držela pohromadě zcela bez pájení. A zde je nutno si stanovit míru toho očištění. Přesněji jak moc lehce, nebo naopak těsně budou do sebe jednotlivé dílky zapadat. Pokud dílky opracujete tak, aby do sebe šly velmi lehce, bude nutno konstrukci sletovat, a navíc riskujete, že díky možným vůlím se pohne geometrie a pojezd nepojede zlehka. Na kritická místa vás upozorním.

I přes tato všechna úskalí si troufnu říct, že pečlivý, trpělivý středně zručný modelář si na tuhle stavbičku může klidně troufnout. Ono to zas tak nic strašidelného, jak se snažím naznačit, není.

Začal jsem úpravou hlavního rámu a dílku označeného jak závaží, díky kterému je pojezd pevně a soudržně sesazen bez potřeby celek jakkoli pájet.Jak praví návod, do závažíčka jsem vyhloubil tři drážky. Dvě pro vedení sběračů proudu, střední pro šnekovou hřídelku. Pro tu stačí drážka hloubky 0,8 mm, ale je dobré ji udělat v celé šíři štěrbiny hlavního rámu. Drážky jsem po mnoha sofistikovaných, ale neúspěšných pokusech zhotovil stejně jako autor návodu kotoučkem. Šlo to snadno a docela rychle se zachováním potřebné přesnosti. Povšimněte si stejných drážek pro sběrače, které jsem vyhloubil i do hlavního rámu tak, aby seděly na drážky v závažíčku. To je kvůli jednomu vylepšení, které popíšu dále. Akorát je nutno postupovat opatrně kvůli otvůrkům pro šroubky.

Výrobce se stavebnicí dodává šroubky M1,6 se zápustnou hlavou. Já jsem neměl po ruce takový závitník, tak jsem si od kolegy půjčil M2. I když se to nezdá pravděpodobné, i M2 a zvětšené drážky pro sběrače se bezpečně vešly do vymezeného prostoru.

Pro srovnání jsou na fotce šroubky M2 a M1,6. Větším závitem jsem získal i výhodu menšího rizika stržení závitu při dotahování závažíčka, pokud by mu něco vadilo. Dotažení ale nesmí v žádném případě způsobit pnutí a deformaci rámu.

Dál jsem pokračoval přizpůsobením bočnic pojezdu a zadní kulisy uložení šnekového hřídele.

Tyto dílky bude patrně nutné naplocho párkrát přetáhnout po smirku položeném na rovné desce. Ale ne zas tolikrát, aby šly do rámu moc snadno. A zde je první klíčový bod, který si musíte bezpečně ohlídat. Zasouvání bočnic do rámu si zkuste několikrát na nečisto a dolaďujte je a přitom pozorujte, zdali není možné bočnice umístit vůči sobě umístit jinak. Je třeba si uvědomit, že jsou v nich otvory pro hřídele náprav. Rozvor nápravových ložisek mají obě bočnice vždy stejný, ale vůči sobě se při neopatrném začišťování může stát, že vám půjdou stranově posunovat. To by mohlo mít za následek drhnutí náprav. I když toto je celkem eliminováno délkou osiček. Ty jsou dle návodu zkrácené na minimum, ale i rozhozená geometrie kol bude mít nepříznivý vliv na jízdu.

Je třeba si uvědomit, že je to velmi jemná technika na hony vzdálená všemu, co jste patrně doposud drželi v ruce, a motor má omezený výkon vzhledem ke své velikosti. Každý nežádoucí odpor v pohybu navíc se ve výsledku šeredně vymstí. Přitom je to jen o pečlivosti, není k tomu třeba žádných zvláštních schopností. Pojezd budete na zkoušku sestavovat a rozebírat mockrát, pečlivost a důslednost je zde namístě.

Další dílky, které jsem upravoval, jsou kulisy motoru. Spolu se zadní kulisou tvoří příčky rámu pojezdu. Na obrázku je vidět úprava vnitřní kulisy tak, jak to požaduje návod.

Kulisy mají na bocích zobáčky, které zapadají do výřezů v bočnicích. Zde budete možná muset také upravovat. Pokud ano, dělejte úpravy vždy stejně na stejných stranách, aby nedošlo k rozhození souososti kulis, nebo ložisek hřídelí.

Dodatečně zhotovené výbrusy ve vnitřní kulise jsou kvůli okolkům. Zde bych měl jednu připomínku. Omylem jsem si stavebnici, kterou jsem měl doma už déle, neprohlédl a nepoužil přibalená dvojkolí se standardním okolkem, ale sáhl jsem do zásob s dvojkolími se sníženým okolkem RP25. A musím říct, že se tam ty RP25 do tak to masivně odbroušené kulisy vejdou tak akorát. Nevím, zdali by tato úprava byla dostatečná s klasickými okolky. Ale na to možná ještě přijdu časem, protože v době psaní tohoto textu je sice pojezd už plně funkční a dokonce digitalizován (o tom až v pokračování), ale nemá za sebou testy na výhybkách a nerovnostech. Stejnou obavu o okolky mám i u zadní kulisy, ale všechny popisy staveb kolegů, které jsem na internetu prošel, o žádných potížích s velkými okolky na zadní nápravě nemluvili.

Pak jsou zde malé pomocné bočnice, které slouží k zesílení těch větších. Mě se vyplatilo je ale k velkým bočnicím nepájet.

Potřebují značnou tvarovou úpravu, pokud mají kopírovat tvar velkých bočnic. Jak se později ukázalo, nutné to není.

Jde o zbroušení toho úkosu, aby byl stejný, jako na velkých bočnicích, ke kterým přiléhají. Já jsem to zbrousil, zde jsem ještě nevěděl, že to ničemu nevadí. Je to jedno z míst, kde bylo nutno použít pilník.

Nastal čas vyzkoušet vložení motorku. Přesně v místě, kde na obrázku motorek prochází kulisou, je jeho plechový plášť zřejmě vlivem lisování při výrobě mírně širší. Možná budete mít chuť kvůli tomu mírně zvětšit otvory v kulise.

Ale moc to nepřežeňte. Dál už je motorek o setinku tenčí a odebraný materiál by mohl chybět. Znovu opakuji, pokud upravujete nějaký otvor související s jiným kvůli vzájemné souososti, upravujte oba stejně.Přesná poloha motoru v kulise je závislá jednak na poloze nalisování hnaného kola na šnekovém hřídeli, jednak na poloze pastorku na hřídeli motoru a také na tvaru a prostoru karoserie, který ovlivňuje přesnou polohu motoru. Proto jsem ve stavbě pokračoval souběžně se stavbou karoserie za stavebnice od HekTTora. Tuto stavbu budu popisovat příště.

Nyní bylo nutno mít v ruce sestavený šnekový hřídel

Jeho délka je v návodu dobře popsána. Získáte jej zkrácením ocelové tyčky přiložené ve stavebnici.Rovnou můžu říct, že jeho délka je stejná, jako světlost podélného otvoru pro hřídel v hlavním rámu. Já jsem jej ubzumkl ještě o setinku kratší. Zde bych opět podotkl, že tento rozměr nelze získat řezáním, k němu se musíte „doleštit“ zušlechtěním obou konců hřídele. Já jsem leštil opět jemným smirkovým kotoučkem.

Nedokážu říct, jak moc jsou namáhána uložení hřídele na obou koncích v kulisách. Zdali by nestálo za úvahu hřídel uložit hrotově do ložisek PEHO. Provedení stavebnice k tomu přímo vybízí. Avšak chod pojezdu jde i tak docela zlehka. Uvidíte dále.

K samotnému lisování kola a šneků vám toho moc nepovím. Protože nemám žádný vhodný stahovák, ani navlékač, vše jsem dělal ryze ručně opatrným zatláčením hřídele do kola položeného nad otvor. Není to nejlepší metoda a vyžaduje korekce. Jelikož šly hřídele velmi těsně do otvorů v kulisách a šnekům se na hřídel nechtělo vůbec a výstružníky nevlastním, šel jsem na to opačně. Hřídel jsem velmi jemně a citlivě vyleštil smirkem 600. Nesmíte však brousit, pouze leštit. Jakoby jen stáhnout z povrchu tyčky mat. Třeba i jen čistící gumou na koleje, pokud máte. Pak šlo i lisovat kolo a šneky.Opět je zde klíčová souosost otvorů uložení hřídele v kulisách. Při otáčení nesmí hřídel jít ztuha, ale také nesmí mít vůli do stran.

Stejným způsobem, jako šnekový hřídel, jsem si připravil nápravy. Lisování mojí metodou zde nedoporučuji. Šneková kola jsou úzká a je obtížné je nalisovat, aniž by stranově házela. Zde bych se přimluvil dělat je širší. Místa mezi koly je v pojezdu všude dost i v rámci stranové vůle náprav. Lisování by se tak stalo přesnější i pro nevybaveného modeláře.

Snad jen konce náprav nejsou tak náročné na opracování, jako u šnekového hřídele, protože mají díky svojí délce a síle materiálu bočnic s nápravovými ložisky umožněn značný stranový posuv, takže svými konci o nic nedrhnou.

Pak už stačí nápravy vložit do ložisek. Nezapomeňte navléct vymezovací podložky.A zkusmo sestavíme. Zde se dá zkontrolovat souosost hřídelek.

Na rám pojezdu jsem pak navlékl hlavní rám a vše důkladně zkontroloval.

Nikde nesmí nic drhnout. Mě ale drhlo. Podle nákresu v návodu se hnané kolo šnekového hřídele montuje svojí zadní plochou 32mm od zadního konce hřídele, osazením směrem dozadu. Mě ale v této poloze to osazení drhlo o hlavní rám. Věřil jsem, že 32mm je posvátný rozměr a upravil jsem rám. Odbrousil jsem hrany otvoru, do kterého osazení hnaného kola zapadá. Navíc pokud hnané kolo otočíte, bude jeho osazení drhnout o setrvačník, nalisovaný na motoru. Tato úprava ničemu nevadí i v případě pozdější změny uspořádání soustrojí, které by mohlo vyplynout z následných zkoušek.

Po úpravě rámu a opětovném složení nastala první chvíle pravdy. Pojezd jsem zadekloval závažím.A pak učinil pokus, který odhalí vše.Hnané kolo šnekového hřídele jsem ofoukl pistolí běžným stříkacím tlakem, žádné dvě atmosféry. A hřídelka se roztočila, kolečka se rozeběhla a vše šlapalo lehounce a snadno bez zadrhávání. Tento pokus velmi doporučuji. Pokud vám tato zkouška nevyjde, nemá smysl pokračovat v práci. V žádném případě nespoléhejte na sílu motoru. Pokud nemáte pistoli a kompresor, použijte úzké brčko, nebo bužírku a foukněte. Pokud zde něco zanedbáte, vymstí se vám to.

Nastal čas instalovat motorek. Zatím zkusmo nasadit na jeho hřídel pastorek a setrvačník.

Podle návodu by měl být osazený motorek již v kulisách při sestavování. Jenže to bych nemohl provést onu ofukovou zkoušku lehkosti chodu.

Protože jsem zahájil zvýšenou manipulaci s motorkem, provedl jsem fixaci kablíků dle návodu. Vyškrábl jsem skalpelem v plastovém víku dvě drážky a kablíky zabetonoval gelovkou.

Setrvačník i pastorek mně potrápili značně. Pastorek tím, že je opět zbytečně úzký jako šneková kola na nápravách a setrvačník tím, že i ten má otvor pro hřídel ztenčený. A celé je to umocněno potřebou nalisovat oba díly na redukci, protože hřídelka motorku má jen milimetr v průměru. No, nevedlo se mi nic z toho. Sice se mi podařilo celek sestavit do pojízdného stavu, ale setrvačník opět mírně stranově házel a motorku se to ani krapet nelíbilo.

Pak zde byly další věci, jako například poloha setrvačníku na hřídelce. Návod říká jedno, nejprve setrvačník, pak pastorek.

Avšak sám výrobce přiloženou fotografií v návodu dokládá opak. Což zřejmě znamená, že při sestavování měl též potíže a laboroval.

No, abych to zkrátil. Následné testy a pokusy ukázaly, že nejsem schopen instalovat setrvačník bez házení tak, aby to motorku nevadilo, a zkusmo jsem pojezd sestavil bez setrvačníku jen s pastorkem. A ejhle. Naráz se vše uklidnilo a začalo zase fungovat. Ať už je to jak chce, i v porovnání se stavbami jiných modelářů, kteří muvku publikovali na netu, mě se osvědčilo setrvačník nepoužít. Jelikož jsem v této fázi měl k dispozici sestavenou karoserii z leptu, o které bude řeč ve třetím díle, byl jsem nucen zkrátit hřídelku motoru o 1mm. Hřídel je dost dlouhá a i setrvačník s pastorkem se na ní v pohodě vešly. Poloha motoru je v kulisách víceméně dána jeho plastovým víkem doléhajícím na přední stěnu kabiny. Polohy soukolí, setrvačníku a délky hřídele motoru se pak odvíjejí od místa, které zbude za zadním čelem kabiny. Nebojte, je ho tam víc než dost. Avšak musíte to zkoušet a doladit individuálně. Poněvadž kdyby do sebe zapadalo vše bez opracování a laborování, nebyla by to stavebnice, nýbrž kompletace. A k té se přeci žádný modelář nesníží.

Zde bych k tomu měl jednu připomínku. Bez ohledu na to, jak dopadly další práce, je nutné odebrané tkáně nahrazovat dovážením. Stavebnice pojezdu je řešena dost dobře a je na ní až celkem dost mosazi, která je tam dobrá akorát tak pro hmotnost. Ta je však jedním z nejcennějších rozměrů a případné změny a úpravy je třeba kompenzovat závažím. Místa je tam však dost. Uvidíte dále.

No, hlavní pohon nám funguje, je čas začít myslet na sběrače proudu. I zde jsem provedl změny a úpravy. Domnívám se, že k lepšímu.

Muvku míním provozovat dosti intenzivně na našich setkáních. Proto nechci riskovat omezený sběr proudu jen ze dvou náprav, které navíc nejsou kyvné a jsou bez vůlí napevno. Čili přejíždění přes nerovnosti by mohlo působit potíže. Proto počítám s trvalým spojením s jedním vlečným vozíkem, který bude také sbírat. Zatím nemám vyřešeno spřahování, ale připravil jsem si místo připojení vodičů ke sběračům v muvce.

Rozhodl jsem se v hlavním rámu vytvořit pevná pájecí místa pro případnou rozborku. Celou stavbičku mám z důvodu údržby koncipovánu jako plně „rozklížitelnou“. Tedy bez větších škod rozebíratelnou.

Proto jsem si vyznačil a oměřil místa na rámu, která opatřím tenkým oboustranným kuprextitem.Podle těchto rozměrů jsem vyřízl a následně naletoval dva miniplošáčky na uvedené místo.Jednak k ploškám přijde připájet součást sběračů muvky, a pak sem přijdou připájet kablíky z vozíku.

Nejprve ale sběrače. Tady jsem se rozhodl udělat drobnou užitečnou změnu. Dvě hlavní sběrné struny jsem se rozhodl vůbec nepájet. Za prvé se bojím ztráty jejich pružnosti z důvodu jejich zahřátí, za druhé se bojím, že dalším pájením opačného konce kablíku naletovaného ke struně by mohl povolit pájený spoj, a za další se bojím změny mechanického napětí struny vlivem různého tahání za kablík jakožto přívodu k motoru, potažmo dekodéru.

Vyřešil jsem to tak, že jsem bužírkou protáhl ještě jednu, tentokrát jemnější strunku. Tím jsem získal na obou koncích sběrače pájitelné vývody bez dalšího vlivu na vyčnívající konce sběrné struny. Kontakt je zajištěn pouhým dotekem obou strun v bužírce. Kdo z toho máte fobii, můžete uprostřed obě strunky k sobě bodnout cínem. Ale tu menší budu dál pájet za oba konce, tak možná spoj povolí, ale vadit by to nemělo. Bužírka to podrží.

Před instalací sběračů jsem musel vytvořit ještě dvě pájecí místa, která budou sloužit jako pájecí ploška pro přívody k motoru. Použil jsem na to ty dvě výztuhy bočnice.

Naletoval jsem na ně z vnitřní strany opět oboustranný kuprextit. Jejich rozměry a polohu snadno odezřete ze sestaveného modelu. Jejich instalace nevadí ani v případě použití setrvačníku. Toto mám vyzkoušeno.

Z následujícího snímku to moc vidět není, ale jsou instalované všechny čtyři pájecí plošky a k nim jsou přiletované vývody ze sběračů. Tak mám zajištěn pohodový a ničím nerušený sběr z náprav a zároveň vyřešen přívod z vozíku.

Výztuhy bočnic jsem napevno připájel k hlavnímu rámu a rám pojezdu s koly je tak zasouván do tohoto celku. Má to jen jednu chybku. A sice sběrače je nutno instalovat a pájet až po nasunutí pojezdu do rámu.To proto, že sběrače nejdou nasunout přes příčky držící motor.U zadních kol to nevadí. Sběrače jsem proto musel odpájet a znovu nainstalovat až po sestavení pojezdu. Tady jsem poprvé ocenil řešení s pájecími ploškami.

Ke sběračům ještě dodám, že nenásilně vymezují velkou stranovou vůli bočního posuvu náprav tím, že je drží za okolky. Určitě to zlepší jízdní vlastnosti i u dvounápravového vozidla. Nejen za toto vylepšení patří výrobci stavebnice vzdát hold.

Pojezd je sesazen a zkontrolován. Vše jde rukou lehce. Kablíky od motorku jsem přiletoval na vytvořené pájecí plošky.

Kablíky jsou tažené bočními otvůrky v příčkách od motoru k ploškám.Tímto je z pohledu analogu pojezd hotov. Následné zkoušky jízd ukázaly, že setrvačník motorek k životu zas až tak moc nepotřebuje. V této sestavě se mi pojezd rozjel dokonce při 1,1V a jel plynulou velmi pomalou jízdou. Standardně reagoval vždy na 1,4V v obou směrech.

Pro ilustraci zde uvádím velmi kraťoučké videjko, za kterého je patrný proudový odběr menší než 10mA při 1,4V.

Příště se mrkneme, jak jsem si poradil s digitalizací a dovážením se zachovaným částečným průhledem přes kabinu. A možná vás podráždím i myšlenkou na powerpack a „zvukodér“, to vše bez nástaveb a umělých viditelných skrýší.

Zbývá už jen jedna úprava, a sice fixace polohy motoru v kulisách. Ta je mi díky sestavené karoserii známa, ale provedu ji až po finálních úpravách pojezdu. Jednoduše až vyzkouším, že nikde nic nedrhne, motorek zakápnu v kulisách kapičkou lepidla.

Pokud jste pojezd stavěli a podařilo se vám úspěšně dojít až sem, gratuluju. Pojezd muvky je malý zázrak miniaturizace, jednoduchosti, spolehlivosti, a konstruktérského umu.

Sestava a úpravy pojezdu

MUV-69 – další díly seriálu

Napsat komentář