Jak jsem jezdil do Vrbice

V čase Protektorátu Čechy a Morava žili moji prarodiče z otcovy strany ve Vrbici. Tenkrát to byla dědina na konci světa. Silnice z Bořetic v obci končila, dál nevedla. Do Kobylí na Moravě a naopak se chodilo polní cestou. Kdo chtěl dojít do Vrbice, musel zvolit jednu z těchto dvou možností.

Jak Bořeticemi, tak Kobylím na Moravě procházela lokálka. Tenkrát to byla trať číslo 518e. Zaječí se nejmenovalo zaječí, ale Saitz. Moravská dědina byla násilně včleněna do Velkoněmecké říše. Na nádraží hlídali němečtí vojáci. Kdo chtěl cestovat lokálkou směr Hodonín, musel projít koridorem k lávce, po které se přecházelo k vlaku do Hodonína. Tehdy mě bylo mezi dvanácti a patnácti roky, vždy jsem se bál. Šedé uniformy mě děsily.

Pookřál jsem až na druhé straně mostku. Stála tam překrásná mašinka. Z komína vycházel kouř. Byly do ní zapřaženy tři, jindy čtyři vagonky. Škoda, že nejsem technický typ. Nedovedu lokomotivu pojmenovat. Věřím, že zasvěcení čtenáři mého povídání to jistě dovedou. Když se vláček rozjel, zaposlouchal jsem se pokaždé do klasického oddechování lokomotivy. Ten rytmus mě uchvacoval. Ještě dnes slyším to DŽUCH-SŠ, DŽUCH-SŠ. Pokaždé, když přecházela koleje cesta, lokomotiva zahoukala. Vagony měly, otevřené plošiny. Za jízdy zajišťovala bezpečnost cestujících odklápěcí mřížka. Lavice byly dřevěné. Byly tvrdé. Cestujícím to nevadilo.

Vzpomínám si, že místní se vesměs znali. Naprostá většina z nich sedlačila. Muži si povídali o polních pracech, o počasí, které buď bylo příznivé a to si pochvalovali, nebo zemědělství nesvědčilo a to starostlivě bručeli. Sdělovali si, kolik obilí sklidili, proč byla úroda brambor malá a tak. Pyšnili se svými koníčky. Ale hlavně hovořili o vinohradech. Ženy zase probíraly, jak nesou slepice, jak se vydařily kačeny a husy a jestli Stračena či Holena dávají dost mléka. Bude-li na zahrádkách dost zeleniny či bylinek

A nádražíčka, až do Kobylí, kde jsem obvykle vystupoval, protože polní cestou to bylo do Vrbice blíž, byla plná kvítí. Každý volný kousek byl osázen. Potěšení pro oči, zkrátka pohoda.

Až jednou. Bylo to někdy v polovině října roku 1944. Nastoupil jsem do lokálky. Cestující byli nějak zamlklí. Jeden z nich mi vyprávěl. Jedenáctého října toho roku zažili cestující něco neobvyklého. U Bořetic nalítl na vlak kotlář. Zničehonic se objevil. Strojvůdce nepodlehl panice. Vlak zastavil. Cestující se měli čas ukrýt. (dle dobových pramenů se jednalo o útok na osobní vlak č. 3508 z Hodonína do Zaječí tažený lokomotivou č. 411.054. lokomotiva byla těžce poškozena, ale po opravě sloužila až do roku 1962, kdy byla jako poslední své řady vyřazena v Ostravě. Počet zraněných při útoku se podle jednotlivých zdrojů pohybuje mezi 4 až 9, včetně strojvedoucího, pana Holáska z Čejče) Po válce jsem se dozvěděl, že se nejednalo o jediný útok hloubkových letců na lokálku.

ilustrační snímek. Zdroj NARA

Je to jediné chmurné vzpomínání na moje cesty za stařečky. V mých vzpomínkách bylo zasunuto v zapomnění. Vybavilo se mi až při psaní tohoto článku. Ale to krásné, jedinečné, neopakovatelné, dnes již pro mladou generaci nedostižné, to zůstane v mých vzpomínkách navždy.

Pro Moduly Brno vzpomínal Vlastimil Otáhal