15.–19. 11. 2023 v Pozořicích
Autorské texty od návštěvníků setkání: Jaromír Smetana a Petr Loucký.
Pozořické setkání Brněnských modulářů očima modeláře nemoduláře
Je to psáno s delším odstupem, nějak se na to nedostávalo dřív. Ale zase to bude už trochu uleželé a nebude to zkreslené momentálním nadšením.
Když už se mi od jednoho kolegy železničního modeláře dostalo pozvání na jejich setkání modulářů, tak mi to nedalo a nabídky jsem využil. Byť se jednalo o cestu na druhou stranu republiky na prodloužený víkend, tak jsem si to alespoň spojil s návštěvou příbuzenstva nedaleko odtamtud, abych zase nedostal že jsem byl za humny a ani se nestavil. První plánovaný termín mi to nevyšlo, takže jsem se tam dostal až na podzim. Ve čtvrtek jsem tedy hned po práci vyrazil prvním spojem na cestu a pozdě k večeru skončil kousek pod Brnem u příbuzenstva. A v pátek ráno, než ostatní vstali jsem byl už zase na cestě na sever, ale jen sever Brna. Jen se to neobešlo bez komplikací při přestupu a první autobus mi v Brně ujel, protože jsem ho očekával na jiné straně ulice. Takže jsem dorazil na místo s drobným zpožděním. Pak už jen v Pozořicích trochu kouknout co kde je najít správnou cestu k sokolovně abych večer věděl kudy kam až zase půjdu na autobus.
První pohled do sálu sokolovny byl pro mě trochu nezvyklý, byť na fotkách jsem už vídal, jak modulové setkání asi vypadá, ale naživo to je přeci jen trochu jiné, velkolepější než na fotkách. Tak došlo i na shledání s kolegou co mě pozval, který mi tam vyčlenil kousek prostoru, kam jsem si mohl složit své věci, a provedl mě po celém layoutu v sokolovně, a tak trochu představil i pár dalším, aby věděli, kdo se jim tam bude motat. Z toho, co jsem zvyklý z kolejiště, které mám na starost, to bylo o hodně jiné, krásné dlouhé stanice, spousta širých tratí, bylo na co koukat, co obdivovat, a taky co fotit. Přeci jen tam bylo hezkých pár desítek metrů tratí, spousta souprav nejen na tratích, a relativně živo.
Focení to je kapitola sama o sobě. Měl jsem ho z velké části v plánu, ale trochu jsem předem nevěděl, co od toho můžu čekat, takže jsem nebyl úplně připraven, jak se s tím vypořádat (nejen kvůli komplikacím s technikou, kdy jsem byl nucen víc fotit technikou záložní, ale trochu mě dostala i rozlehlost fotografované scény i nedostatek vhodného světla, občas i problém odkud to fotit abych moc nepřekážel. U fullframe zrcadlovky i taky menší hloubka ostrosti s ohledem na konstrukci objektivů oproti fotoaparátům s menšími snímači. S ohledem na horší kvalitu obrazu záložního aparátu při vyšším ISO jsem i to musel zavrhnout a držet se na hraně nižšího ISO i clony a toho, co se dá reálně udržet z ruky, kde to nešlo ze stativu, a co se nerozmaže při pohybu na fotografované scéně. A zase kvůli každému záběru chtít, aby s vlakem tu nebo jinde stáli jen kvůli mně, mi přišlo trochu nevhodné. Při letmé kontrole na místě na displeji fotoaparátu se to zdálo že by to snad šlo, ale první pohled na výsledek doma na pořádném monitoru byl už trochu zklamáním. Ale i neúspěchy se holt fotograf učí. Holt budu muset do příště, jestli to stihnu, nějak pořešit objektiv k hlavní zrcadlovce, a záložní si nechat opravdu jen jako záložní. Trochu komplikací nastalo i při skládání fotek z více záběrů (focus braketing) aby se složením dosáhlo hloubky ostrosti které jinak nedosáhnu. Nejen že i tam je problém, když se v době naexponovávání scény z deseti a víc fotek něco v záběru hýbe, ale čáru přes rozpočet mi udělal i odlesk v kolejnicích v nezaostřených místech, s čímž jsem zatím neměl zkušenost a program se s tím nepopral. Jedna část modulovky byla připravena na focení a filmování, takže tam bylo nejen osvětlení ale i tapeta podle modulů, která vytvářela pozadí focené scény. Jen to trochu komplikovala v daném místě nekompatibilita čel.
Návštěva nebyla jenom o focení a koukání. Nejen s kolegou jsme probrali dost věcí kolem modelaření jako takového, ale i kolem modulů samotných a provozu na nich, a spoustu dalšího. Takže je zase dost věcí na zkoušení a přebírání. I o stravu a pití bylo pro mě postaráno, a jídlo bylo výborné. Zajímavý byl i rozvoz pití po trati. Jedna z věcí, která mě příjemně překvapila, byl tak velký a sehraný pohodový kolektiv lidí, zastoupený snad všemi věkovými kategoriemi, i jedním psem, pokud jsem nějakého dalšího nepřehlédnul v davu. Proč tam zrovna ten jeden pes je a ke komu patří jsem se dozvěděl až doma, když jsem probíral jejich web důsledněji, na místě jsem se po tom nepídil. A i za to mají můj velký obdiv.
Taky jsem se stal i účastníkem provozu, abych si to mohl „zažít na plno“. Sic jsem jako první dostal od kolegy osobní soupravičku, dopravce, kterého fakt zrovna moc nemusím. Ostudu jsem mu neudělal, tomu dopravci. Přeci jen já, digitálem téměř nepolíbený, kterého počítače nemají rádi samy o sobě už z principu, si musel zvyknout na řízení soupravy pomocí multimaus. Ani nevím jestli jsem si nějakým špatným kliknutím na nesprávné tlačítko něco rozhodil, ale cestou mě jednotka trochu přestala poslouchat, začala jezdit nějak pomaleji, a tak Ariec (Arriva) začal nabírat zpoždění jako v reálu, naštěstí nezahořela. Dost nezvyk pro mě byl i zrychlený čas, a odhadnout, jestli přidat nebo jet volněji byl značný problém. Přeci jen jízda podle grafikonu, a navíc ve zrychleném čase, je věc, kterou jsem zatím nikdy neřešil. Další den jsem nafasoval manipulák, i s nějakým posunem v pár stanicích, což bylo trochu zajímavější, taky i náročnější na časový odhad.
Taky jsem obhlížel, jak mají, co kde vyřešeno, i přestavování výměn, a to mechanické jako na Velkých Pavlovicích se mi líbilo nejvíc, i když to obsluha musí „oběhat“ jako dříve v reálu. Trochu z mého pohledu je škoda že některá rozhraní rovina-rovina byla podle dvou norem, kdy ta novější je s traťovým tělesem nad úrovní terénu, zatímco původně bylo „utopené“ v terénu. To místo trochu kazilo dojem, ale je mi jasné že to není věc co by se dala nějak jednoduše a rychle vyměnit. I když někde by se asi dalo trochu pohrát s terénem a jen sfrézovat staré čelo podle nového a kus krajiny kolem něj přetvarovat jako kdyby tam proběhla nějaká terénní vlna. Nepůjde to všude, ale někde by to mohlo jít aniž by se museli celé moduly stavět znovu. Ale to jen takové zamyšlení nad věcí s odstupem času. Podobně jako to jestli by se na kraj modulů v místě spojování (které nejvíc trpí nejen při sestavování k sobě ale i při ukládání do boxů na přepravu, kde by možná stačilo udělat uchycení k desce přes distanční podložku menší než čelo modulu aby tráva na hraně čela tolik netrpěla kontaktem s protikusem) nešlo dát kus foliáže na netkané textilii (něco à la filc) která by trochu pružila a nemusela se tudíž tak odírat (z mého pohledu, ale vyzkoušeno to nemám). Byly k vidění moduly v různých fázích rozpracovanosti i provozního opotřebení, spousta zajímavých námětů, zpracovaných různými autory. K vidění byla i spousta vozidel nejen továrních, ale i těch, které si autoři tvořili skoro od nuly sami, ale i z různých odlitků či leptů a dnes i 3D tisků. Prostě bylo pořád co obdivovat.
Dva dny tam utekly jako voda. V neděli ještě dopoledne u příbuzných a pak zase cesta domů na druhou stranu republiky. Ale rozhodně i trochu náročnější prodloužený víkend stál za to. A když bude příště příležitost a čas, tak tam rád zase zavítám, snad lépe připraven, snad i s něčím na oživení provozu, modul na rozšíření layoutu asi mít hned tak nebudu.
Ještě jednou velké díky všem, nejen za pozvání ale za to že jsem mohl strávit čas mezi Vámi.
Jaromír Smetana
Listopadové setkání Modulů Brno v Pozořicích v roce 2023 z pohledu nečlena
Na podzimním setkání byla středobodem layoutu stanice Mutěnice, ze které byly vedeny větve do čtyř cílových stanic. Z toho tři cílové stanice byly skryté a jedna stanice byla koncová, která byla v rámci řízeni vlaků takovým příjemným zpestřením. Je totiž jednoduché dovést vlak do skrytého nádraží, kde je vratná smyčka. Strojvedoucí na skryté stanici jen objede smyčku a jde podle sešitového jízdního řádu na následující vlak. V koncové stanici bylo nutné objíždění soupravy. Takže pokud byl čas, tak turnus na vlaku skončil až byl vlak připraven na další jízdu a čas ve většině případů byl.
Grafikon na podzimním setkání byl hodně podobný jako minule. I přesto byla v grafikonu jedna perla – pravidelný vjezd na obsazenou kolej v Mutěnicích.
Samotné vedení vlaků dle sešitového jízdního řádu po layoutu je velká zábava. Ve stanicích, pokud je čas, tak je možno pozdravit lidi, kteří ji ovládají, a při křižování je možné sledovat, jaké další vlaky na layoutu jezdí.
Ve výsledku samotné trávení času mezi lidmi se stejným koníčkem a většími zkušenostmi, než mám, je nejenom příjemně strávený čas, ale i motivace se stále zdokonalovat v koníčku, který člověka naplňuje.
Podzimní setkání bylo účastníky hodnoceno jako vydařené, a to nejenom v rámci ježdění, ale i v rámci dobrého jídla a pití při večerních tónech vycházejících z heligonky.
Petr Loucký
Fotografie
(Jaromír Smetana)
Jménem klubu děkuji autorům za jejich texty i fotografie a návštěvám z řad veřejnosti za ohleduplnost.
David
Moduly Brno