Volný čas jednoho nedělního odpoledne jsem se rozhodl vyplnit 
nenáročnou stavbičkou, kterou jsem zdokumentoval pro případ, že by mohla být pro někoho inspirací.
Pro realizaci dlouho ohlašovaného klubového projektu modulové stanice Čejč, kterou budeme postupně zveřejňovat v článcích na pokračování, připravujeme už předem nějaké drobnosti, které budou nutné pro zesjízdnění a zkoušení v době dřevěné.
Jednou takovou drobností je i betonový šturc, který se nachází na vlečce ve stanici Čejč. Bohužel nebylo možné jej přesně oměřit, neboť se náchází v oploceném uzamčeném areálu a já neměl odvahu se tam vloupat, byť z ušlechtilých pohnutek. Zdali jeho provedení má oporu v nějaké normálii, jsem nezkoumal. Snažil jsem se využít náhlého vzplanutí něco postavit a jeho rozměry jsem tedy přizpůsobil měřítku.
Jak se mi to povedlo, nebo nepovedlo zkoukněte níže ve stručném fotonávodu.
Na začátku byla kreslící čtvrtka a na ní nalepená jemná cedrová dýha původně ovinutá kolem doutníku.
Následoval ořez do pravého úhlu.
Po odřezání celistvého pruhu v plánované šířce šturcu jsem začal odkrajovat jednotlivá prkna, ze kterých bude bednění „vylité betonen“. Cílem je šturc, na jehož povrchu budou patrné stopy po dřevěném šaluňku. Pravda, originál je nemá a konkrétní kus, který pak osadíme na kusou kolej, je též mít nebude, ale o tom později.
Prkna jsem zpřeházel a pomíchal kvůli získání různorodé struktury dřevěných prken a znovu nalepil na čtvrtku.
Opět následoval ořez, ale ne moc čistý. Trošku zubaté okraje jsem tomu nechal. Do struktury celku se to může hodit.
Pásek s nalepenými prkny jsem z líce i rubu prosytil bezbarvým nitrolakem.
Zatím co schnul nitrolak, připravil jsem si šablonu bočního profilu šturcu.
A zkontroloval s vagonem na koleji.
Zaschlý pruh dýhy na papíru jsem pak naporcoval do tvaru jednotlivých stěn šturcu. Na fotce je vidět, jak mají být správně prkna směrována. Při řezání to zkrátka chce malinko přemýšlet, až pak řezat.
Pak začalo sestavování bednění. Dřevem dovnitř samozřejmě. Protože to co teď sledujete, je vlastně výroba formy.
Po slepení jsem formu nechal schnout na podložce urovnanou podle kolmých čar.
Po uschnutí opět kontrola.
Na odlitku bude muset být vynecháno místo pro dorazové břevno. To jsem zařídil vlepením komatexového hranolu. Stěny výřezu mohou být hladké, do něj příjde vložit hranol z opravdového dřeva.
Tímto je forma v podstatě hotova.
Zhora jsem šturc zabednil kusem plastové tabulky zdrsněné smirkem. Je to horní plocha šturcu a ta se rovnala latí, tam struktura dřevěných prken být nemá.
Teď trocha alchymie. Jelikož disponuju chemií na domácí lití resinu, rozhodl jsem se nejprve odlít resinový master, zaformovat ho do silikonové formy a až z ní pak lít a podle potřeby upravovat šturci. A to buď opět z resinu, nebo se sádry. To se ještě uvidí. Nicméně na fotce je separátor. Moc tomu nitrolaku nevěřím. Nechtěl jsem dýhu moc lakovat, abych si nezalil strukturu dřeva. Na to se ale bojím, aby se k dýze moc nepřilepil resin, proto jsem vnitřek formy prosytil separačním tekutým voskem.
Na to přišel na řadu samotný resin.
Směs je velice háklivá na přesnost mísících poměrů. Technologická kázeň je zde velmi přísná a neodpouští chyby. Po smíchání je k dispozici pouze šest minut ke zpracování, pak to začne gelovatět. Resin je takto velice řídký a zateče všude. Forma musí být bezpodmínečně naprosto vodotěsná, jinak je vše na stole. I při energickém mísení se do toho moc bublin nedostane a i ty vzniklé opustí kapalinu do pár vteřin.
Pak stačí jen nalít do formy a čekat. Do ztvrdnutí správně namíchané směsi je asi hodina času. Na namíchané přebytky resinu mám nachystané další formičky na drobnůstky, jako jsou zdrže, nárazníky, lampy a jiné blbosti, abych co nejvíc šetřil hmotu. Stejně se u těch titěrných věcí nepovede vše, tak shromažďuji jen zdařilé kusy.
Tady moc velký zbytek nezůstal a raději si nějaký nechávám. Poznám na něm, kdy je odlitek zralý. Jakmile jde vyklepnout z kelímku, je hotovo.
Pracně vytvořená forma z dýhy jde tímto samozřejmě k šípku. Oddlabávat jednotlivé proužky se musí opatrně. Jediný vryp znehodnotí master. Silikon totiž následně zkopíruje naprosto vše, i zrnka prachu.
Jde to dost blbě. Ještě že jsem použil separátor, jinak to mohlo jít do koše celé.
No, a výlupek je na světě.
V této fázi je nejlépe master nafoukat surfacerem. Vynikne tak vše, i případné defekty. Tohle ale bude surový beton a defekty jsou do jisté míry vítány. Surfacer proto vynechám.
Ještě pokocháníčko u koleje.
A nutné zarovnání spodku, kterým šturc bude stát v další formě, kterou musíme vytvořit.
Další forma se setává opět z plastových destiček. Na dno formy jsem nalepil kobercovou oboustranku.
Ohrada je opět zhotovená z cedule. Její spodek je zabroušen na brusce do roviny, ale to jsem zapoměl vyfotit. Teplem při broušení se okraje trošku vytáhly a bude snadnější ohrádku ke dnu přilepit a utěsnit.
Sejmutí krycího papíru oboustranky a usazení masteru.
A následně obehnáno plastovou ohrádkou. Neměla by být o moc větší, než master. Šetříme silikon.
Veškerou licí chemii jsem koupil u Skolila. Na stránkách jsem si nedokázal vybrat. Jednoduše jsem tam zavolal, řekl jsem jim, co chci odlívat a oni poslali potřebné hmoty. Tady je dvousložkový silikon. Ale jestli je to adiční, nebo jaký, to netuším. Neřeším, poradili tohle a funguje to bezvadně.
Je to sněhobílá, převelice hustá hmota velice ráda jímající bubliny.
Do ní se nakape aktivátor.
Vše se velmi důkladně smísí. Díky aktivátoru to moc nezřídne. Zůstane to furt husté.
Master se silikonem hezky zaleje. Už při lití hmotu opustí velké bubliny.
Bohužel silikon tuhne do druhého dne. Dokonce musí. Je to totiž velice zajímavá hmota. Zpracovat se musí cca do půl hodiny, ale i potom je neskutečně živá. Díky tomu, že master je zalit na dně, všechny bubliny stoupají od něj nahoru. Proto na povrchu masteru vytvoří silikon jednolitý povrch bez bublin a tuto fázi není nutno vakuovat. Ikdyž jsem pár nezdařených forem pitval, a v jejich hmotě zůstaly miliardy mikrobublin, povrch otisku zůstal vždy hladký. Dále je nutno říct, že i přes vysokou hustotu silikonu zateče úplně všude a obalí naprosto vše. I nejmenší setinové škvírky vyplní. Proto tvrdne tak pomalu, aby získal čas jednak na zatečení, a jednak na únik bublin. A z toho všeho plyne i naprostá nutnost mít opět zcela vodotěsnou formu. Není nad to k tomu ráno přijít a mít půlku masteru na světle a půlku silikonu v koberci. Proto je dobré formu raději ještě vložit do nějaké nádobky. Celek musí ale stát vodorovně. Na obrázku je vlastně budoucí forma dnem vzhůru. Na něm pak bude stát při lití resinu, nebo sádry. A její nynější rovinnost při tuhnutí pak určuje rovinnost budoucího odlitku. Další zajímavou vlastností silikonu je jeho snadná separace od odlitku i bez použití separátoru. Separátor možná šetří formu a u některých výrobců je jeho použití na resinových stavebnicích patrné. Avšak tento silikon je ve výsledku tak pevný, že na něj separátor vůbec nepoužívám. Jen po použití formu důkladně vymyji jarovou vodou a nechám vyschnout.
Šturcík bude k vidění až po odlití do silikonové formy, to je již pak snadné. Forma vydrží velmi dlouho s nezhodnocenými detaily. Opravdu netuším, čím nebo do čeho odlívají někteří výrobci, ale podle kvality jejich odlitků jde někdy o naprosto nepochopitelné katastrofy. Přitom je k dispozici tak kvalitní a zpracovatelsky přívětivá technologie. Jestliže se mi povedl master, bude pokračování stavby šturcu, kde se zaměřím na úpravu povrchu. Jestli se to povede, bude naživo k vidění ve stanici Čejč a možná si ho dám i na kusé koleje vlečky v mé drůbežárně. Vono totiž když už forma jednou je…..:-)
Po dokonalém vyzrání silikonu můžeme pokračovat. Vyzrálý silikon se pozná kontrolou zbytku v kelímku.
Jeho kvalita pak řezem. Takto plytká vrstva bývá zcela bez bublin. Po této kontrole lze vyjmout master z formy.
Pokud nejde o díl s jemnými výstupky, z opatrností si není třeba lámat hlavu a lze jej normálně vydloubnout.
Tento silikon, i když je velmi měkký, nelze jej jen tak poškodit. A faktem je, že master i jeho dceřiné odlitky budou identické. Silikon kopíruje 1:1 nastopro.
Pokud se vyskytne na povrchu formy bublina, či nedolitek, bude to na odlitku vždy znamenat nechtěný výčnělek, který lze většinou snadno odstranit. Pakliže jsme se dopustili nějakého prohřešku proti technologické kázni, může být silikonová forma defektní. Nicméně míníme-li odlévat ze sádry betonový předmět, vadit to jistě nebude.
Já jsem zvolil sádru. Lépe se barví, lépe se opracovává, je velmi levná a s pomocí teplého radiátoru lze cyklus lití opakovat každých 15 minut. U resinu by to bylo dražší a ob hodinu. O následném zpracování nemluvě.
Sádru vlévám po etapách a po stěnách formy ji roztírám špejlí. Obyčejná sádra nemá takové samozatékací schopnosti. Případné nedolitky a kaverny lze buď zatmelit opět sádrou, jsou-li zdařilé, lze je přiznat jako opravdové nedolitky betonu, či vydroleniny.
Další zpracování sádrového odlitku coby betonového šturcu je už na schopnostech jednotlivce. Zde můj prezentovatelný um končí a omezím se jen na popis, jak to dělám já.
V prvé řadě mi odlitek přijde příliž výrazný co do detailů a moc celistvý a rovný. Chci-li na něm znázornit zub času, nejprve z něj stáhnu moc výrazná dělení prken. Pak lze dle uvážení poškodit hrany. Odvážlivci si mohou troufnout třeba i na prasklinu. A zkušení fajnšmekři určitě zvolí šturc pobořený po nárazu. Je to levné, a dá se s tím vyhrát.
Já se přidržím u země a udělám jej mírně ohlodaný.
Použiju k tomu tuhle sadu barev.
Jak přesně a kolik čeho nanášet popisovat nebudu, protože sám s tím zápasím a laboruju. Forma je, levná sádra taky, takže zkoušet, zkoušet….zkoušet…..
