Skvělé sedmnácté provozní setkání v Pozořicích

13. – 16. 6. 2019

Letošní předprázdninové provozní setkání našeho modulového klubu se uskutečnilo ve stejný víkend, kdy se slaví svátek otců, a protože už mnozí jsme otcové, rozhodli jsme si tento svátek náležitě užít a celé setkání jsme o den prodloužili. Návoz modulů proběhl již ve čtvrtek v podvečer a jezdilo se od pátečního oběda do nedělní šestnácté hodiny.

Pokud nyní čekáte, že v duchu předchozích reportů popíšu, jak naše setkání probíhalo, budete nepochybně zklamáni. Jednak by to byla recyklace toho samého, co už jsme opakovaně napsali v předchozích reportech, a vy přečetli, a to věřte ani já ani vy nechcete, a jednak by Vás to nijak neobohatilo.

O čem tedy bylo naše provozní setkání? Především o naplnění našeho klubového motta „Chceme, aby nás náš koníček především bavil.“ A zábavy jsme si užili více než dost.

Příprava začíná už několik měsíců před skutečným srazem, kdy ti zodpovědnější plánují layout a grafikon, a ti méně zodpovědní plánují to podstatné, co budeme na srazu jíst a pít. Celé to gastronomické plánování se v určitém bodu dostalo do stavu, který vtipně popsal Richard, když řekl „z toho vašeho plánování mě už předem rozbolela slinivka“. A že se to podařilo, potvrdil Martin Č. větou po setkání „Už dlouho jsem si tak dobře nepošmákl“.

Proto prvním bodem popisu svátku otců, který musím zmínit, je gastronomie. Zde opakovaně musíme vyzdvihnout mistrovský guláš od Petra, ale stejně tak i naložené maso na grilování, opět od Petra a Luďka. Krom těchto dvou delikates byly k dispozici tradiční bůčkové pomazánky ve zdravé, a ještě více zdravé verzi (ta nejzdravější byla s chilli ), výtečný zeleninový salát, množství drobných dobrot, včetně dortu pro děti… ani si nepamatuji, kdy jsem viděl své děti takto bužírovat. Nemohu opomenout dodržování pitného režimu. Kvalitně vychlazený chmelový mok tekl rozumným proudem a vše bylo večer doplňováno vínem, které tradičně zajistil Mirek P.

Že gastronomie zafungovala na jedničku, je největší zásluhou Milanovy ženy Věrky a Jirkovy manželky Štěpánky, které se o nás staraly jak o vlastní, a bez nichž bychom svátek otců, zvláště pak v neděli, když se na nás dostavila únava, nepřežili. Děvčata se o nás opravdu starala skvěle, a kdokoli se jen přiblížil ke kuchyňce, byl okamžitě zasypán dotazem, zda něco nechce k jídlu či pití, zda má dost a podobně. Stejně dobře se postaraly i o naše děti, kterým uspořádaly i malou dortovou párty s bublinkami. Dámy, hluboce se před Vámi skláním a děkuji. Pokud byl někdo hvězdou tohoto setkání, byly to tyto dvě ženy.

Když už jsem tedy zmínil to podstatné, a tedy jídlo a pití, odskočím si na skok k layoutu a grafikonu. Ten zpracoval Tomáš C., za což mu patří velký dík, protože se mu layout, v pro nás stále těsnější sokolovně, podařilo mistrně nakroutit a zakomponovat do něj stanici Bělá pod Bezdězem, kterou na naše setkání dovezl Petr N. a spolu se svou ženou a kamarádem Michalem H. ji precizně řídil. Díky němu, jsme na vlastní kůži okusili, co nás čeká, až součástí layoutu bude stanice Čejč.

Bělá byla opravdu ozdobou layoutu, ale vzhledem ke své hladové náročnosti zásobovat všechna svá manipulační místa, bylo těžké ji plně zásobit Mn vlaky. Navíc, když se mu tam sjeli dva zaráz, měla obsluha co dělat, aby z toho vybruslila se ctí. I předseda si to vyzkoušel na vlastní kůži a v příštím GVD již bude opatrnější.

Když už jsem si tedy odskočil k nudnému tématu layoutu, dostávám se k důležité části setkání – jeho stavbě. Na ní se mi líbí ta všudypřítomná pomoc ostatních modelářů, kterým nevadilo, že jsem dorazil na místo srazu s půlhodinovým zpožděním. Bleskurychle vynosili mé moduly do sokolovny a pomáhali i při sestavování. Stavba layoutu a jeho následné oživování probíhalo tradičně velice rychle, což jsem poznal především v pátek po poledni, když jsem dovezl na sraz své děti a už čile probíhal modelový provoz. Do toho se mé děti okamžitě zapojily a já se tak mohl věnovat tomu, co mám rád. Dodělával jsem drobné resty na modulech, klábosil s kolegy modeláři o tom a tamtom, i o tématech mimo modelaření, jako třeba o dětech, mém běhání, ženách a podobně.

A takto uplynul čas až k večeru, když jsme kolem dvacáté hodiny ježdění v sokolovně přerušili, abychom v něm, ovšem podstatně zábavnější formou, pokračovali na venkovní terase, kde jsme se kromě ježdění dle zjednodušeného grafikonu věnovali i grilování, lehké konzumaci alkoholu a vtipkování.

Zde musím zmínit, že na setkání dorazili známí kolegové modeláři Rosťopiš, Zejmi, Dan H. z Karvinského klubu, kolegové ze Sezemic či co já vím odkud, dorazil Petr N. s Michalem H. a megastanicí Bělá, za což jsme moc rádi a atmosféru s klukama jsme si ohromně užili.

Ale jak jistě tušíte, právě v oblasti vtipkování se nám značně zúžilo téma, už žádné vtípky na Pražáky, horníky a havíře… a především na Zababov… takže nám zůstali jen vtípky na Poláky, z nichž jeden byl obzvláště vydařený, … ale vzhledem k tomu, že vyrážíme za týden na setkání právě do Polska, budete bohužel tohoto vtípku rovněž ušetřeni. Takže nám na večerní hovory zůstala témata vážnější.

Především jsme do pozic čekatelů klubu přijali Petra „Prcka“ J. a brněnského Slováka, či Slováka žijícího v Brně, Michala L., který stojí za limitovanou edicí Manky z veselského depa, nedávno prezentované na diskuzi. (Takže i vtípky na Slovensko jsou tabu. )

Na tomto setkání jsme zavedli jednu novinku, a tou je motivační věcné oceňování činnosti našich klubových členů. Za pokročilou modelářskou práci v posledním roce jsme odměnili tátu a syna Mirka a Petra B., kteří v krátkém čase dokončili nejen traťové soumodulí, ale dokázali do provozuschopného stavu uvést i stanici Uhřice, jež měla na našem setkání premiéru.

Dalším oceněným byl náš dvorní elektronik Martin Č., který poté, co do velmi zdařilého stavu dovedl naše DCC řešení, se poslední měsíce a tento sraz se stejnou vervou věnoval ozvučování a osvětlení lokomotiv klubových členů, za což mu patří ohromný dík. Martine moc si tvé práce vážíme, a jsme si vědomi toho, že ty jsi jeden z nenahraditelných pokladů našeho klubu.

A v neposlední řadě musím ocenit naše nejmladší poklady, a to jsou naše děti… no děti, spíše mládež. Naše děti se během těch několika let „prozlobily“ do pozic nenahraditelných členů klubu, což nám měrou vrchovatou předvedly během nedělního ježdění, kdy už nezodpovědní rodičové podléhali únavě, a děti se ujaly vlády nad modulištěm. Jirkovy dcery Anetka s Nikčou se ujaly stanice Velké Pavlovice, kterou nejenom řídily, ale z které i rozdělovaly sešitové řády, stanice Klobouky se profesionálně ujal Luďkův syn Vojta, a o chod a manipulaci s vlaky ve stanici Mutěnice se rovným dílem podělili Daniel H. a Michael O. A nesmím zapomenout ani na děvčata Pavlu, Silvii a Denisku, které jistou rukou zastávaly pozici strojvedoucích přidělených vlaků. Bez našich skvělých dětí bychom tu neděli už asi nedali.

Vypadají unaveně ale oni nespí…oni jen čekají na turnusový výkon.

Ale zkusím se vrátit k chodu víkendu. V sobotu jsme dojezdili grafikon předešlého dne, a pak následoval grafikon nový, tentokráte ovšem pod vládou parní trakce. Ježdění bylo opět přerušováno důležitějšími činnostmi, jako byla degustace výtečně grilovaného masa, které připravoval Jirka na velkém plynovém grilu. Škoda že nedojel předem ohlášený Zdeněk P., mohl se o grilování masa lecčemu přiučit.

O další zajímavé přerušení se postaral jeden Mirkův kamarád, který na sraz dorazil v obojživelném obrněném vozidle FUG 65 (obdoba BRDM2), z kterého byly paf především naše děti, které se také zúčastnily projížďky v tomto obojživelníku, což v nich zanechalo nezapomenutelný zážitek.

I sobota probíhala v pohodovém duchu a opět jsme ji zakončili večerním posezením na terase, kde jsme opět diskutovali vážná i méně vážná témata. Já si sobotní večer zpříjemnil večerním hodinovým výběhem, při kterém jsem v přilehlé pozořické krajině v hlavě třídil právě prožité dojmy a pozoroval zajímavé náměty na krajinotvorbu.

Když už jsem zmínil naše večerní diskuze na sokolovské terase, musím zde zmínit i paní správcovou, která po nás vždy ráno, dříve, než jsme toho byly schopni sami, uklidila z terasy a schodiště zapomenuté věci… povětšinou talíře či skleničky… a vajgly.

Neděle pak byla o třetím dnu dle stejného grafikonu, a jak jsem již zmínil, byla hodně o únavě dospělých a zodpovědném vystoupení našich dětí. Vše bylo bohužel zakončeno kolem šestnácté hodiny, kdy byl provoz moduliště ukončen, moduliště rozebráno, a my se rozjeli ke svým domovům.

I když v neděli náš víkend v duchu svátku otců skončil, odnáším si z něho příjemný pocit času stráveného s lidmi na stejné vlně. Stejně tak mě těší i reakce mých dětí, které chtějí na tyto srazy jezdit častěji a na delší dobu.

Závěrem tedy děkuji všem, kteří se této akce zúčastnili a svou větší i velkou měrou přispěli k tomu, že jsme mohli prožít takový skvělý víkend. Díky moc kamarádi a kamarádky… a doufám, že se brzo zase setkáme.

Tomáš H.

PS: Na závěr snad několik provozních informací.

  • Jezdilo se od pátku do neděle, grafikon byl odjet třikrát, jednou v duchu let osmdesátých, další dva v duchu parního provozu.
  • Součástí grafikonu byla i stanice Bělá pod Bezdězem, ještě jednou děkuji Petrovi N. za to, že ji na sraz přivezl, a Tomáši C., že ji do layoutu dokázal tak zakomponovat.
  • O chod stanice Kobylí se staral náš čestný člen Milan.
  • O naše žaludky se starali především skvělí kuchaři Petr a Jirka a neméně skvělé ženy Věra a Štěpánka.
  • Za čekatele klubu byly přijati Michal a Petr.
  • Za pokrokovou modelářskou činnost v posledním roce jsme ocenili Petra a Mirka B.
  • Za nenahraditelnou činnost na poli klubové elektroniky byl oceněn Martin Č.

Abychom alespoň trochu uspokojili vaše touhy po fotkách ze setkání, máme pro Vás nachystanou i naši fotogalerii na rajčeti.

Příspěvek byl publikován v rubrice Akce - reportáže se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

One Response to Skvělé sedmnácté provozní setkání v Pozořicích

  1. Michal Hrubý napsal:

    Kluci neskutečné díky za super setkání!!!Jste perfektní
    Majkl

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *