Vlnité materiály

Jak už je odborné veřejnosti známo, stavím v rámci našeho klubu modulovou stanici Velké Pavlovice. Její výpravní budova dle standardu 16H má v současnosti střechu verandy, epošně sahající až do období, kterému se náš klub věnuje, krytou vlnitým materiálem. To není nic neobvyklého a dnes nic neproveditelného, protože i na trhu, i v domácích zásobách se najde dost výchozích surovin pro znázornění vlnitého plechu, či cementovláknitých vlnovek. Jenže verandy výpravních budov byly v minulosti zakrývány sklolaminátem. Je to nažloutlý světlopropustný materiál, vlastně klasický laminát. Kámen úrazu spočívá právě v jeho světlopropustnosti. A to i přesto, že je často v provozu hodně zašlý a zanešený, trpící „korozí“ od slunce. Veškeré materiály, které jsem měl doma nachystané pro znázorňování vlnovek, jsou neprůsvitné.

Tak třeba tento materiál z produkce K&S Engineering, který je ke koupi u pana Litomyského. Je to do vlnek lisovaný měděný plech. Má zhruba tuhost kreslící čtvrtky.

Dále hliníkový plech od stejného dodavatele. Ten je bohužel o poznání měkčí. Řekl bych, že se chová stejně jako o něco malinko tužší alobal z čokolády. Je velmi háklivý na ohyby a zlomy v lisované struktuře vlnek. Na znázornění větrem poškozené střechy to bude dobré, ale na opláštění stavby či oplocení na běžně provozovaném modelu bych tento materiál nedoporučil. Možná na vitrínové diorama typu „zasklít a už nikdy neotvírat“.

Měď i hliník však mají jednu nectnost, obtížně se dělí příčně přes vlnky, aby nebyly splácnuty. To celkem limituje znázornění okrajů ploch krytých tímto materiálem.

No a pak jsou tady alternativní materiály, jako např ploché počítačové kabely. Jen je třeba vybrat ty se správnou jemností. V jejich označování se nevyznám, takže je spíše dobré počítat a měřit a vybrat ten s vlnově přibližnou strukturou podobnou vašemu měřítku.

To jsme ale pořád u neprůsvitných, či neprůhledných materiálů. Já potřebuji znázornit vlnový laminát. Ten z osmdesátých let míval tloušťku cca 3 mm a byl celkem sytě tmavě žlutý se zřetelnou strukturou skelné tkaniny při pohledu z blízka. Z dálky to byla jen žlutá střecha. Ale někdy se z toho dělal i prosvětlovací pás v bocích velkých skladovacích hal opláštěných vlnitým plechem. Jeho hlavní vlastností však byla průchodnost pro světlo, která se nejvíce projevila až po setmění a rozsvícení světel v krytém prostoru. A kvůli tomuhle to já chci. Jenže jak na to?

Zkoušel jsem různé metody. Některé nepřesáhly myšlenkový proces, jiné jsem zhmotnil v praxi. Popíšu vše.

Prakticky jsem zkoušel pás počítačového kabelu zaformovat kobercovou oboustrankou na rovnou destičku a oblepit páskou coby mantinely proti vytékání epoxidu. Epoxid jsem použil klasický koupený v Domě Barev. Bohužel se epoxid s izolací kabelu nekamarádí. Má to výhody i nevýhody. Výhoda je, že kabel není nutno mazat žádným separátorem. Nevýhoda je, že epoxidu musí být vrstva tak velká, aby jeho hmotnost měla větší hodnotu, než síla, kterou se izolace a epoxid odpuzují, jinak se vrstva epoxidu trhá a ten se slévá do kapek. Chtěl jsem se smířit s nutností následného sbroušení v ploše, aby odlitek nebyl tak tlustý, ale výsledek je natolik příšerný, že jsem od této technologie upustil.

Teď teoreticky. Přemýšlel jsem o tzv. vacuformingu. Dejte si to slovo do Googlu, ať to tu nemusím rozepisovat, o co jde. Chtěl jsem takto zaformovat měděnou desku popsanou výše. Náročnost technologie mne ale odradila. Na základě toho mně pak napadlo neposlušný epoxid ke kabelu přisát pomocí vaakua. Prostě jsem to chtěl celé vložit do uzavíratelného sáčku, ze kterého bych vysál vzduch, domnívaje se, že takto získám rovnoměrnou tenkou vrstvu epoxidu na ploše kabelu. Samozřejmě je to pitomost, ale odsud byl už jen krůček jednoduchému, snadno opakovatelnému a levnému nápadu, jak si opatřit neomezené množství vlnovky a to dle povrchové úpravy  buď průsvitné, nebo plechové či eternitové.

Budeme k tomu potřebovat malířskou pásku na krytí prasklin. Ta moje je stará více než deset let, tudíž se z ní skladováním stala suchá nesamolepící páska bez lepidla. Ale na tuto metodu můžete použít i obyčejný kancelářský papír, dokonce i probarvený a možná i potištěný kotvícími šrouby, nebo strukturou nosné konstrukce. Prostě jak je libo.

Vzal jsem obyčejný mikrotenový sáček a rozřízl jej, aby šel rozbalit naplocho. Na něj jsem položil holý, nijak nefixovaný a nijak zvlášť vyrovnaný plochý kabel…..

……..a napatlal epoxidem.

Do epoxidu jsem vtlačil pásku a překryl sáčkem. Dotláčením a rovnáním jsem docílil prosycení papíru lepidlem. Pak jsem celý sáček otočil a rozbalil a taktéž ovrstvil kabel i z druhé strany. Sáček s kabelem jsem pak svěrkami sevřel mezi dvě rovné tuhé plochy a počkal, až to zvtrdlo.

Po ztvrdnutí se kabel jen ostřihne od přetoků lepidla a laminovaná páska se opatrně stáhne z obou stran kabelu.

Metoda je to jednoduchá a dá se opakovat s jedním proužkem kabelu. Získaný materiál je barvou dosti podobný opravdovému laminátu, ale to zajistila barva té pásky. A hlavně má tloušťku maximálně 0,3 mm stejnou po celé ploše. Co se formátu týče, správně by měl být řezán na desky, které se tehdy prodávaly a aby se tak naznačily spáry. To ještě uvidím, až budu střechu instalovat.

Pokud je potřeba znázornit oboustranně pohledový plech, např. na oplocení, jednoduše se slepí dvě desky proti sobě a opatří vrstvou barvy patřičného odstínu. Ortodoxní „ultras“ jistě dodrží u dvojvrstvého materiálu posunutí vlnek vůči sobě. Modelová tloušťka zde ustoupí tolik potřebné tuhosti, nicméně tím celkový vzhled nijak neutrpí. Ale i samotný plátek je dostatečně tuhý a odolný proti nechtěnému poškození hrubým dotekem. Jeho lámavost pak usnadní znázornění případných destrukcí. A pak je tady oproti hliníku  a mědi další výhoda, materiál lze stříhat a řezat i příčně bez poškození vlnek. Okraj materiálu bude tedy působit věrohodně.

Věřím, že znáte spoustu dalších způsobů a surovin, jak a z čeho si vlnovku opatřit.

Něco více fotek je pak k vidění zde:
mirektt.rajce.idnes.cz/Stavby#DSC00772.jpg