Výstava Násedlovice

Jeden z našich členů Zbyněk zkoordinoval ve spolupráci s Mikroregionem Ždánicko výstavu u příležitosti 110. výročí zahájení provozu na trati č. 256 z Čejče do Ždánic.

My jsme tuto výstavu využili jako příležitost k získání kontaktů na pamětníky provozu této tratě. A musím říct, že úspěch je velký. A to díky včasné a dobře propracované propagaci celé akce, která přivedla mnoho návštěvníků.

Nebudu popisovat program ani průběh výstavy. Omezím se jen na několik zajímavých momentů a příhod z provozu tratě, vyprávěných návštěvníky. V závěru pak krátce popíšu, čím jsme přispěli my. Jak skvělá a dobře připravená akce to byla, je patrné z fotek.

Vůbec jsme netušili, jakou sílu emocí jsme některým návštěvám způsobili naším modelem tratě. Spousta lidí velmi ráda objevně zkoumala moduliště a konfrontovala jej se vzpomínkami. Získali jsme tak mnoho cenných informací. Například Richard ve svých Ždánicích nyní ví, jaké má použít záclony a závěsy v oknech výpravní budovy, protože se mu přihlásil pán, který v ní bydlel a Ríšu vybavil dalšími informacemi o nádraží.

Asi nejsilnější moment se odehrál opět ve Ždánicích, kdy k Ríšovi přišla starší paní a se slzami v očích ukazujíc na výpravní budovu pravila: „já jsem byla poslední sloužící ve Ždánicích. Na konec jsem naposled zamkla kancelář … a byl konec.“

Dále se k nám mimo jiné hlásilo pár strojvůdců a vlakvedoucích, takže se nám projasnily údaje o typech, řadových číslech a období nasazení hnacích vozidel.

Tímto se nám zúročily veškeré výhody, plynoucí z komplexní stavby jedné tratě v rámci našeho klubu. Kvůli těmto předpokladům jsme o podobné výstavě uvažovali již v minulosti právě díky ucelenému modelu, který máme k dispozici. Měli jsme myšlenku uspořádat regionální setkání pro pamětníky a nabídnout jim ještě jednou možnost vrátit se zpět do svých profesí na dnes již většinou neexistujících úsecích. Pár návštěv jsme se na to ptali s velmi kladnou odezvou, takže k tomu možná dojde. Teď mne napadá, že krom autentické tratě a částečně i autentickým vozidlům bychom jako možná první modeláři použili v provozu modelu zcela autentické lidi. Hm, zajímavá a lákavá myšlenka.

No, teď bych rád přetlumočil nějaká vyprávění pamětníků. Nebudu používat jména a příhody budou trochu zabstraktizované, protože jde o opravdové události a opravdové lidi, z nichž některé jsem znal i já, neboť z regionu pocházím.

Příběh první – veselý

K události došlo ve stanici Kobylí na Moravě. Ona se prý ta událost děla permanentně. Jen vyprávěná příhoda zachytila jeden komický moment. Takže. Krom jiných v té stanici sloužil jistý výpravčí, který volné chvíle mezi vlaky ve službě vyplňoval karetní hrou v blízké restauraci u nádraží. Prý většinou po přijetí nabídky vlaku odešel rovnou do hospody. Přijíždějící vlak už z dálky houkal, aby dotyčný věděl, že si má na chvíli odskočit k povinnostem, poněvadž strojvedoucí ho už znali. Jednou se však stalo, že se na poli hráčském dařilo, a nějaké houkání na pana výpravčího nezabíralo. Byla to četa manipuláku, která v Kobylí dokončila posun a ráda by pokračovala v cestě. Jenže vlak neměl kdo vypravit, kancelář byla zamknutá. Vlakvedoucí zašel jak jinak do hospody za výpravčím, že mají hotovo a chtějí jet, aby je šel vypravit. Na to výpravčí jen odpověděl, že nemá čas, protože mu zrovna začal jít list. To vlakvedoucího namíchlo do té míry, že výpravčího i s kartami popadl a vláčel jej z hospody přes silnici až do nádraží. Událost pobavila celou hospodu, kolemjdoucí i zbytek vlakové čety. Karetní stopa z hospody k nádraží byla prý patrná ještě dlouho. Jaká byla úroveň bezpečnosti provozu, jaká morálka,  a jak nám to připadá dnes, si posuďte sami. Ale údajně např. v jiné ze sousedních stanic v burčákovém období prý nadýchali všichni. Tehdy se některé věci zkrátka řešily, až když nastal průser. Jinak bývalo vše ponecháno na pospas regionálním zvyklostem.

Příběh druhý – technický

To takhle jedete po setmění s emstopadesátdvojkou do Ždánic a do světel chytíte srnu. A srazíte ji. Počátky tohoto „lovu“ většinou končily prejtem ze srny na mašině, protože oslněná srnka se zpravidla nehne. Časem se však techniku lovu podařilo vychytat (a místní srny téměř taky). Stačilo ji popohnat chvilkovým zhasnutím světel a písknutím brzdami, aby byla srna zachycena jen mírně a zůstala v celku a škody na vozidle nulové. Takže po tupém nárazu bylo nutno zastavit a úlovek naložit. Ale jak? V motoráku cestující, to není jen tak! Jednoduše. Zhasnutí, brzdění a náraz simuloval na oko poruchu motoráku. Fíra zastavil a průvodčí šel ven. Fíra šel k rozvaděči a na oko cvakal s jističi, různě vypínal a zapínal světla a topení. Přitom volal na průvodčího, jestli „už to má opraveno“. Ten zatím srně svázal nohy a pověsil ji na tažný hák. Motor většinou jezdil sólo, tak se srna věšela dozadu. Na nákladním vlaku a vícevozovém osobáku na přední hák. U osobáku s tímto nákladem na předním háku se ale musel simulovat před stanicí ještě jeden výpadek kvůli jejímu ukrytí, aby srnu někdo v nádraží nespatřil (jinde než ve Ždánicích byla tma, byly to jen zastávky v poli). No a pak už následovala „rutina“. Hromada popela za výtopnou ve Ždánicích prý byla srnčích zbytků plná (hle, Richard bude muset za výtopnu nasypat hromadu popela, chce-li mít Ždánice autentické :-)) No, občas se stalo, že srnce visela hlava dost nízko. To ji prý pak přivezli bez hlavy. Ta většinou zůstala ležet na nějakém silničním přejezdu a děsila po ránu babky jedoucí na kole do sousední vsi. Taky se občas stalo, že si z vlakové čety vystřelila pro změnu srnka. Prostě počkala vleže až zastavili a vystoupil průvodčí, pak vyskočila, a byla ta tam. Ale i srnkám se občas nevedlo. Zkrátka se jednou vzbudila o něco později a zapletla se výpravčímu do popruhu služební kožené tašky. A začala strkanice. Utéct chtěli oba, ale nemohl ani jeden. Naštěstí povolil popruh tašky. Oba si pak z boje odnesli pár modřin a škrábanců. Akorát srnka na tom asi byla líp, nemusela doma vysvětlovat.

Příběh třetí – tragický

Nikdy by mne nenapadlo, jaké mohou na parní mašině nastat provozní situace. Přitom tak logické. Obecně se popsaný scénář týká parních mašin s vlečeným tendrem, i když jen těch, které měly zezadu otevřenou budku strojní čety. Vono se řekne jede parní mašinka. Jenže když jede tam, komínem napřed, pojede i zpátky. A když v cíli není točna, musí jet zpátky tendrem napřed. A zde je ta potíž. Když se zauhluje tendr, leccos napadá i bokem na ochozy mimo bunkr. Jenže tohle rozsypané uhlí vám bude ve čtyřkoláku (434.2) při jízdě tendrem vpřed prášit do obličeje a neuvidíte nic, budete černí a nebudete moci ani dýchat. Jednoduše před jízdou vlezete s koštětem na tendr a ochozy zametete. Naprostá rutina. A ta se stala osudnou jednomu topiči na čtyřkoláku, který šel zamést ochozy na tendru právě před takovou jízdou. Bohužel tak učinil pod trolejí. Prý snad v Zaječí. Nebo v Hodoníně? Už si nevzpomenu, kterou stanici ten pán, co mi to vyprávěl, jmenoval. Každopádně je to nešťastný paradox – zemřít elektricky na páře.

Příběh čtvrtý – kafilerie není

Kafilerie, to je podnik na likvidaci uhynulých zvířat. Kafilerie kdysi neexistovaly. Hromadné úhyny hospodářských zvířat se v minulosti řešily jejich zakopáním. Tedy v případě úhynu vlivem nemoci, která učiní ostatky užitkového obratlovce nekonzumovatelnými. Ne však pro určitou skupinu lidí, dnes korektně nazývanou nepřizpůsobiví. Ti se v minulosti mimo jiné vyznačovali naprosto nepřekonatelným imunitním systémem. Tím pádem neměli problémy s konzumací „odleželého“ masa z hromadných úhynů hospodářských zvířat. (Pozn. autora: Tuto informaci jsem slyšel nezávisle na sobě od různých pamětníků, opravdu se to dělo.) A tak se jednou stalo, že státní statek ve Velkých Pavlovicích postihla epidemie červenky prasat (infekční onemocnění, většinou končí úhynem). Postižená prasata se zlikvidovala a zakopala na některém méně hospodářsky cenném pozemku mimo obec. Jenže se informace o události roznesly po okolí až k uším nepřizpůsobivců. Ti neváhali a dali se do díla. Odhalil je až na nádraží v Zaječí nesnesitelný puch a ze zavazadel kapající smrdutá tekutina. Byly neprodleně zadrženi policií a náklad zabaven, ale co s ním? Jednat se muselo rychle! Opět jednoduše. V Zaječí čekající parní stroj byl policií zadržen otázkou: „máte dost ohně? Tohle potřebujem spálit“. A tak se nešťastná lokomotivní četa na nějaký čas stala spalovači a jejich stroj krematoriem. Jenže smrad to neřešilo. To co letělo z komínu lokomotivy, prý bylo ještě horší, než původní odér. Výpravčí v Zaječí proto vyčlenil jeden oddíl tratě v polích směrem na Šakvice a poslal je to spálit na trať mimo civilizaci. Byť kdo znáte stanici Zaječí, sama leží v poli mimo civilizaci. Ale ve stanici byly byty, cestující a nádražní hospoda. Rozhodnutí výpravčího bylo tedy více než rozumné, protože proti policii jít tehdy nemohl, ta měla slovo nejvyšší. Je zajímavé, co všechno lze v dobách parního provozu zažít na kolejích, že?

Jak vidno, dávný a dnes už vlastně neexistující železniční svět, jaký byl tehdy, přinášel mnoho úsměvných, bizarních i smutných příběhů. Někdy mám pocit, že do dneška se dochovaly jen ty smutné a k nim se přidaly absurdní. Proto se jako pamětník těch dob nad pitím alkoholu a hraním karet ve službě, moc nepohoršuji. Už také proto, že eliminací těhle nešvarů se průsery na tratích jednoduše nevymýtily. Jen ten lid byl tehdy takovej spokojenější.

No, tak tolik ze vzpomínek návštěvníků výstavy. Teď pojďme mrknout na to, čím jsme přispěli my. Tak samozřejmě layoutem.

Zjednodušeným, veřejnosti přizpůsobeným, provozem zahuštěným. Ve hře byl jeden smyčkový skryťák zvaný Zaječí. Z něj pramenila trať do Kobylí, které suplovalo Čejč, jelikož Čejč je stále ve výstavbě a ještě pořád nesjízdná.

No a pak se trať vinula už vcelku dle předlohy z toho, co máme z té trati k dispozici. Zběžně tedy trať vedla z „Čejče“ přes Terezov do Klobouk, odtud úvratí přes rozestavěné Dražůvky, Dambořice atd. až do Ždánic, za které jsme nainstalovali další skryťák zvaný Hodonín.

Podotýkám, že stanice Uhřice s legendární třícestnou výhybkou, kde v reálu probíhala druhá část oslav, jsou u nás v modelu ve výstavbě. A plánuje se i architektonicky skvostný Krumvíř.

Dalším klubovým příspěvkem byla výstava železničních reálií, do které největší měrou přispěl Mára, pak Petr a Honza, pokud je mi známo.

Výstavka obsahovala velké množství materiálu, zejména velmi poučné vzorky železničního svršku, které sebou Mára přivláčel ve svém Mitsubishi Colt. Ten má nyní od tonáže kusových kolejnic nejspíše dohladka obroušený spodek od asfaltu. Ale Mára je obětavý. Dokonce jej ani nenajdete na společné závěrečné fotce účastníků klubového setkání, protože se Mára zapoměl v hale, kterou jsme zamkli, když jsme se šli fotit.

Na závěr musím jménem celého klubu poděkovat za skvěle připravenou podporu ze strany vedení města Násedlovice, které uchystalo luxusní ubytování a královský raut. Dále děkujeme tamní restauraci za vynikající nedělní oběd, který jsme obdrželi jako sponzorský příspěvek od majitele restaurace věnovaný podpoře výstavy.

Jmenovitě děkujeme paní starostce Dražůvek paní Čudrnákové za celkovou přípravu oslav, starostce Násedlovic paní Mokré, dále koordinátorce celé akce paní Hájkové a hlavně všem návštěvníkům, kterým se naše kolejiště líbilo a pamětníkům za podnětné připomínky a podklady a navázanou další spolupráci.

Celá akce se velmi vydařila a byla pro nás velmi cennou zkušeností. Nápad zorganizovat ježdění pro bývalé železniční zaměstnance reálně zvažujeme. Možná opět v Násedlovicích u příležitosti výročí zahájení provozu osobní přepravy na trati č.256 z Čejče do Ždánic.

Tak možná nashledanou.

 

Odkazy

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Akce - reportáže, Různé se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *