Do klubu nám přišla pozvánka na mezinárodní modulové setkání v Budapešti v rámci akce Temofeszt 2014 v místním železničním muzeu ve dnech 8. – 12. října 2014. Vyrazili jsme ve třech: Tomáš, Jirka a David.

Od pořadatelů dodané plány moduliště a další instrukce dávaly tušit, že jsme se přihlásili na něco, minimálně pro nás, mimořádného. Šlo vlastně o historicky první modulové setkání, kterého jsme se s klubem Moduly Brno účastnili jako hosté i se svými moduly. A hned mezinárodní.

Program

Pokud neradi louskáte písmenka, tak následující řádky shrnu: ze začátku nám setkání připadalo poněkud rozpačité a ke konci vše fičelo jako po másle. Náramně jsme si to užili.

Středa

Sešli jsme se ve středu kolem poledne. Auto bylo sice velké, ale modulů celá hromada. Půl hodiny jsme řešili hlavolam, jak dostat všechny moduly a pár osobních věcí do auta, aby nikdo nemusel pěšky. Podařilo se a pro potřeby zpáteční cesty jsme si složený hlavolam nafotili. Cesta probíhala celkem klidně, jen v Budapešti nás zastihla odpolední špička.

Dorazili jsme kolem 17 hodiny do železničního muzea postaveného v místě železničního depa, kde jsme se v prostorách rotundy měli na dalších několik dní roztáhnout s našimi modely. Přivítali jsme se s pořadatelem a během dvou hodin už všechny naše moduly stály na svých nohách i svých místech. Do uzavření haly však chyběly polské moduly.

Namísto do historického lůžkového vozu nás poslali přespat do hotelu. Nepotřebovali jsme spacáky, ale romantika to tedy nebyla (měl jednu hvězdičku).

Čtvrtek

V noci dorazily i chybějící moduly spolu s polskou výpravou, takže ve čtvrtek se po jejich sestavení mohl konečně dávat layout do kupy. Podle rychlosti stavby jsem poněkud pesimisticky předpovídal, že se nebude jezdit až do 19 hodin.

Rozhraní Zababov a Fremo nejsou kompatibilní, takže na několika místech jsme místo šroubů museli použít svorky. Stabilizovat výšku modulů v depu s křivou podlahou bylo složité, nicméně s použitím slovenského laserového zaměřovače se nám to podařilo.

Naše česko-polsko-německá část měla dva modulové okruhy. První jsme s vypětím sil a skřípěním modulů uzavřeli. Nicméně druhý se nám ani hrubou silou, ani inteligencí (za pomoci výměny a kombinace modulů) uzavřít nepodařilo. Ale zachránili jsme situaci: připojili jsme náhradní Jirkův modul a zorganizovali výrobu dalšího mini modulu, kterým se uzavřel nejen zbývající kruh, ale i stavba layoutu.

Na oběd byl segedínský guláš a dál se řešilo elektrické připojení. V klubu žádné LocoNet komponenty nemáme, takže jsme si od kolegů z Brna zapůjčili ovladače a ze Slovenska zesilovač. Zprovozňování se protahovalo, takže si Tomáš zapojil svůj úsek k Roco myši a v Kobylí proháněl M286 se zvukovými efekty, čímž jako jeden z prvních přilákal pozornost k velikosti TT návštěvníky z řad jiných vystavovatelů.

I když šlo oživování pomalu, přece jen se postupně objevovalo napájecí napětí ve stále více kolejích a pomalinku začínaly kolejištěm křižovat první nesmělé soupravy testovacích vlaků. Těsně před sedmou hodinou večerní byl zapojen poslední zapomenutý banánek, aby přes modul nad ním projela testovací lokomotiva, čímž završila svou inspekční jízdu po kolejišti. Byli jsme připraveni, jízdy mohly začít.

Vlaky opravdu jezdily, ale vzhledem k pokročilé večerní hodině se grafikon nespouštěl. Jezdily se volné jízdy, které vlastně detailně prověřily sjízdnost kolejiště. Co ale neprověřily, byla naše připravenost na provoz podle grafikonu.

Po zkušenosti z celodenního chození jsme tentokrát na hotel jeli autem.

Pátek

V pátek jsme měli přijít ve stanovený brzký čas, abychom zapózovali jedoucími vláčky pro kameru maďarské televize a byli připraveni na začátek grafikonu před příchodem prvních platících návštěvníků Temofesztu po otevření brány v deset hodin. Ze začátku to vycházelo, všechna vozidla byla na svých místech, jenže pak se zjistilo, že na německé straně je nedostatek ovladačů k vlakům a tak jsme čekali na zásoby z blízkého klubu. Více jak hodinovou pauzu jsme se aspoň snažili vyplnit volnou jízdou vlaků tak, aby naše kolejiště nebylo pro diváky jediným exponátem výstavy, na kterém se nic neděje.

Těsně před polednem organizátoři konečně spustili třikrát zrychlený modelový čas a vlaky se rozjely. Nákladní doprava poněkud tápala, protože systém objednávek prakticky nefungoval, zřejmě ho zprvu téměř nikdo nechápal a tak se vezly nahodilé náklady sem a tam. Také zamýšlené přepřahání vlaků na hraničních přechodech provázely zmatky.

Zjistili jsme, že náš skryťák Zaječí potřebuje obsluhu, protože jde o vlakotvornou stanici, ve které je třeba sestavovat Pn a Mn vlaky. Pohotově se toho ujal Jirka a už mu funkce zůstala. Šlo mu to dobře. Tomáš se chopil své stanice Kobylí a já jsem se šel podívat po nějakém vlaku jako strojvůdce. Vyhrabal jsem si z hromady sešitových řádů rychlík, na kterém byl nasazen Tomův Krokodýl. Nadali mi, že se to přehrabovat nemá. Systém byl nastaven tak, že strojvůdce přijde a dostane první vlak, co je k dispozici. Bylo to spravedlivé, ale bylo třeba vědět, jak na to.

Vzhledem ke klubové disciplíně poplatné předpisu D2 (a možná i slabšímu provozu) jsme ve stanicích věděli, co máme dělat. Ale nákladní listy byly pro nás novinkou, takže zde jsme zprvu tápali.

Musím uznat, že v některých stanicích toho měli na práci dost, snad tam měli sedět dva. Za úkol měli přijímat a odesílat vlaky do několika směrů, telefonovat do sousedních stanic v několika jazycích, řešit předávání lokomotiv, karty vozidel, dělat vlastní a vyřizovat cizí objednávky nákladů, do toho shánět prázdné vagóny a někde i sestavovat Mn a Pn vlaky. Nemluvě o technických problémech v začátcích a několika méně disciplinovaných strojvedoucích zprvu nerespektujících návěstidla. Nevím jak, ale většina problémů se vyřešila. Možná ne správně, ale aspoň nějaká plynulost provozu byla zachována.

Jenže to už byl na řadě oběd (maso a kolínka), takže většina strojvůdců odešla a k vlakům čekajícím v nádražích nepřicházeli. S jejich návratem se vlaky daly do pohybu s více než dvouhodinovým zpožděním. Organizátoři si toho všimli a zastavili čas, dokud všechny vlaky nebyli na svém místě. Tento postup pak byl uplatněn i v následujících dnech po obědě.

Pak už jezdily vlaky víceméně bez problémů, takže jsme se konečně mohli zajímat o systém objednávání nákladů a jejich oběhy. S kolegy ze znalejších klubů jsme si vše ujasnili a Tomáš si zkusmo vypsal dvě objednávky. Kupodivu večer posledním manipulákem jedna z nich opravdu stihla dorazit. Přijímal jsem ji já, Tomáš večer jezdil jinde a já zaskočil v Kobylí.

V osmnáct hodin odešli návštěvníci a nám se podařilo dojezdit grafikon. Pak nás pozvali na projížďku parkovou železnicí po areálu muzea. Bylo to veselé i přes skutečnost, že se tam někomu podařilo vykolejit vagónek a utrhnout mu jeden podvozek.

Večer jsme začali přemýšlet o nákladní dopravě. Pochopili jsme, k čemu vlastně byly potřeba staniční listy, ve kterých je příjem a produkce jednotlivých komodit rozepsána. Bohužel jsme žádné neměli k dispozici a v hotelu jsme se dostali jen k několika z nich. Nicméně i přes to jsme večer na hotelu provedli důkladnou přípravu, co si další den objednáme a odkud.

Sobota

Připravení ze včerejška jsme v sobotu ráno požádali organizátory, aby zapnuli čas, až budou rozdané objednávky a některé vozy přímo do stanic. Horečná aktivita spustila lavinu objednávek, maďarsko-bulharsko-rumunská větev výpravčích se probudila a všichni hned chtěli vědět, co mají s objednávkami zboží dělat a jak by mohli vypsat svoje. K tomu ale potřebovali znát, co kdo produkuje a tak začali obíhat cizí stanice a vlečky a dotazovat se. Mezitím dorazili návštěvníci a pár strojvůdců zopakovalo jízdy pro děti bez grafikonu.

Když se vše uklidnilo a výpravčí byli na svých místech s prvními objednávkami, jejichž splnění bylo možné už očekávat, přiblížila se jedenáctá hodina a s ní i oficiální zahájení akce s několika řečníky. Takže jsme se spuštěním času ještě počkali, až dořeční, a modelový čas spustili až kolem čtvrt na dvanáct.

Trénink výpravčích a strojvůdců z minulého dne byl znát a provoz začal fungovat téměř dokonale. Drobnou výtkou danou naplánovaným grafikonem je tedy jen nemožnost poslat zboží přímo mezi naším Kobylím a sousedními českými stanicemi. Vlaky Mn nás obsluhovaly jen ze Slovenska a spojení s Moravou vlastně zajišťovaly jen Pn vlaky přes Polsko. Pochopitelně s přepřaháním a na několikrát, takže než se k nám požadovaný vůz dostal, trvalo to více, než půlku modelového dne. Objednávat si v takovém stavu prázdné vagóny bylo poněkud jednorázové.

Na oběd jsme dostali mastnou kuřecí nožičku s bramborem. Odpoledne rychle uběhlo. Pochopili jsme, že slovenští výpravčí berou dopravní předpisy poněkud vlažněji („až ten vlak odjede, tak jeď za ním“). Více na východ byla situace ještě o trochu horší, nicméně informace o posílání vlaků se telefonicky obvykle šířila. Systém odhlášek jsme měli zavedený jako jediní a pokoušeli jsme se jím nakazit i výpravčí sousedních stanic vlastním příkladem a občasnými dotazy na odhlášky. S večerem byl doježděn i druhý grafikon.

Návštěvníci odešli a všichni účastníci našeho layoutu se šli nechat vyfotit. Tam teprve bylo vidět, kolik TTčkářů se zde vlastně dalo do kupy.

Neděle

Protože jsme chtěli přinést i pár fotek, které jsme v hektickém dni nestíhali moc dělat, tak jsme si v neděli přivstali a obešli si vystavené exponáty, především tedy ty nezmenšené. Netuším proč, ale ani tentokrát jsme nezačali jezdit hned s příchodem prvních návštěvníků. Nicméně posun v kvalitě obsluhy všech nádraží i jízd vlaků byl vidět. Prakticky všichni už rozuměli předávání vlaků mezi lokomotivami, náklady putovaly především do míst svého určení.

Příznivý chod nám začaly narušovat podružné hodiny modelového času určené pro českou, německou a polskou stranu – zastavovaly se. Po několika výpadcích je organizátoři vypnuli úplně a zanechali uprostřed layoutu aspoň notebook s digitálkami.

K obědu byla tentokrát výborná hovězí polévka (podle organizátorů to byl guláš) a buchta. Asi v sedmnáct hodin jsme začali pomalu odstrojovat krajinné doplňky z modulů, kolem 17.30 hodin jsme začali shánět po layoutu své vozy a náklady, abychom těsně po dokončeném třetím grafikonu v osmnáct hodin začali moduly rozpojovat a balit. Organizátoři nám v průběhu balení poděkovali a pozvali na příští rok. Sbalené moduly jsme nanosili do auta, rozloučili se a odjeli do Brna. Hodinu před půlnocí jsme dorazili a rozešli se k domovům.

Postřehy a zajímavosti

Místo

Železniční muzeum stojí na místě bývalého depa. V areálu je dráha parkové železnice s funkční světelnou signalizací. V depu zůstaly dvě točny, obě stále připojené kolejí směrem k nádraží Rákosrendező. První je již bez rotundy a na obnažených paprscích jsou vystaveny nepojízdné parní lokomotivy. Druhá točna má rotundu s rekonstruovanou střechou s velkými okny, aby bylo uvnitř vidět. I když zřejmě stále slouží k uschování cenných vagónů a lokomotiv, jako výtopna parních lokomotiv slouží jen dvě krajní stání vybavené dýmníky. Zbytek rozlehlé rotundy rozdělené na dvě haly nám posloužil jako výstavní plocha. Ucpané prohlížecí jámy samozřejmě nejsou nejvhodnějším podlahou pod moduly, ale prostředí to bylo stylové.

Venku na odstavných kolejích dále od točny jsou vystaveny historické vozy a motorové lokomotivy. Také se tam v rámci akce konaly vyjížďky na drezínách a na parní lokomotivě.

Atrakce

Moduly našeho setkání samozřejmě nebyly na Temofesztu jedinou atrakcí. Kromě výše zmíněné výstavy skutečných lokomotiv venku a projížděk na všem možném, nás v rotundě vystavovalo více. Bylo k vidění několik desítek kolejišť ve všech možných měřítkách, z nichž to naše svou rozlohou, komplexností a počtem obsluhy všechny ostatní předčilo. Dále zde bylo několik stánků s modelářskými výrobky a dokonce i dílna, kde si děti mohly vyrobit jednoduché diorama. A venku pochopitelně stánky s občerstvením.

Pořadatelé

Nejen pořádání celého Temofesztu, ale i našeho modulového setkání, musela být ohromná práce. Náš hostitel připravil dopředu vše tak, jak bychom očekávali. Plán layoutu, grafikon, sešitové jízdní řády, orientační plánek rozmístění modulů křídou přímo na podlaze depa a spoustu dalších drobností. Také nám díky sponzorům uhradili ubytování, stravu a část cestovních nákladů.

Na místě nás však pacifikovali jen tři pořadatelé. Ohromně se snažili řešit desítky nových a nových problémů a díky tomu i vše fungovalo. Ale zdálo se mi jich na nás málo. Chybělo nějaké ráznější vedení, které by zejména při sestavování layoutu a v začátcích provozu určovalo směr a radilo. Bez toho šlo vše pomaleji, než by mohlo.

Kolegové na modulišti

Všichni kolegové ze sedmi zúčastněných zemí se navzájem snažili, jak nejlépe mohli. Mohu-li posoudit, tak všichni k setkání přistoupili odpovědně.

Zajímavé bylo, že členové jiných klubů jsou zřejmě zvyklí si jen tak posílat vláčky a předpisy dle skutečné železnice asi moc neřeší. Za náš klub jsme příliš vycepovaní, než abychom se s tím spokojili. Zejména při řízení stanice jsme se snažili držet vysokou úroveň. Vedli jsme dopravní deník, dávali a vyžadovali odhlášky a sepsuli každého strojvedoucího, který nám vjel do stanice na stůj. Výsledkem bylo, že si strojvůdci začali všímat vjezdových návěstidel a občas jsme dostali i odhlášku.

Oceňuji snahu všech se dorozumět. Kde to nešlo vlastním ani cizím jazykem, šlo to gesty. Třeba k upozornění strojvůdce, že vlak vykolejil, stačilo zavolat „Hej“ a první, kdo byl po ruce, mu vagón nasadil, prohlásil „Oukej“, zdvihl palec a jelo se dál.

Němci, poplatní svému Wunderlandu, se pokoušeli dělat z vlaků kýče pro děti tím, že do nákladních vagónů místo uhlí a dřeva nasazovali gumové bonbóny, ale naštěstí to moc nepřeháněli.

Překvapila nás také důvěra, se kterou ostatní kolegové nechávali na kolejišti přes noc své drahé lokomotivy. Oprávněná, nic se neztratilo.

Návštěvníci

Od pátku do neděle bylo muzeum otevřeno veřejnosti. Lidí bylo hodně a chovali se velmi spořádaně a slušně. Všichni respektovali ochranné zábrany před moduly a nic nám nepoškodili a nevzali. Hodně fotili, na nic se nás neptali. Byli rádi, když jsme jim zastavili s vlakem před objektivem nebo spustili nějaký zejména zvukový efekt pro děti.

Moduly ostatních

Žádné vyloženě špatné moduly se na kolejišti nevyskytly. Prakticky na všech zúčastněných modulech byla dokončena krajina, která stála za focení.

Co jsem vysledoval, tak vlastně všichni staví moduly tak, že čela jsou součástí konstrukce modulu ve tvaru jednoduché krabice. Maďaři představili čela, v nichž je nahoře připraven zářez pro položení podélníku, co vede pod kolejí. Jen na několika modulech, tuším, že zrovna v Maďarsku, jsem si všiml dalšího zpevnění krabicové konstrukce pomocí dalšího podélníku vedoucího vespod a tvořícího tak podélné žebro uprostřed.

Krajina na mnoha modulech by se dala hodnotit jako celkem silně efektová. Autoři se neoprostili od potřeby „něco“ na modulu mít – most, silnici, vypálený domek, archeologické naleziště. Nejefektovějším místem byl velký německý most. Byl nádherně zpracovaný, ale za pět minut kolem něj událo tolik věcí, co by se ve skutečnosti událo za rok. Svatba, pád stromu, ohňostroje, pálení dřeva, lodě na proudu skutečné vody, desítky zvukových efektů. Stal se tak zřejmě nejfotografovanějším místem celé výstavy.

Ovládání stanic

V neděli ráno jsem si udělal fotografickou procházku, abych zdokumentoval ovládání všech stanic. Byla to pozoruhodná směs. Většina jich měla zbudovaný obslužný panel na tlačítka nebo přepínače. Osamoceně stály výjimky mechanického systému podobného Mirkovým Pavlovicím, Roco myší dle starého vzoru našich Mutěnic i starou klaviaturou z éry BTTB. Skryťáky se ovládaly povětšinou ručně stejně jako Zaječí nebo přesunem posuvné vjezdové koleje.

Další zajímavostí byla především na Bulharských a Rumunských stanicích připravenost ovládání na analogový provoz. Pro všechny staniční koleje měli zabudované vypínače úseků.

Epochy

Na našem kolejišti jsme podle plánu měli postupně mezi jednotlivými dny přecházet po jedné epoše od minulosti do současna. Bohužel, zřejmě kvůli nedostatku lokomotiv a vozů, bylo od tohoto záměru upuštěno a na kolejišti se proháněly soupravy v rozmezí čtvrté až šesté epochy. Bylo mi líto, že zatímco bylo trvale nasazeno i několik elektrických lokomotiv na tratích bez trolejí, tak parní lokomotiva kolem mě projela vlastně jen jednou.

Okolní vystavovatelé

U nás v hale bylo kromě našeho kolejiště i několik dalších. Vždy se jednalo o samostatnou skupinu, obvykle nějaký klub. Nepostřehl jsem, že by někdo předváděl skutečný provoz, jen si posílali vlaky nebo je nechaly bez dozoru kroužit po ovále, v případě eNkařů kousek od nás dokonce tak rychle, že i Šinkansen by záviděl.

K vidění byla všechna možná měřítka. Různé ovály a moduly velikostí 1, 0, H0, H0e, H0f, TT, N, dále tramvajová trať a ve vedlejším sále i velká stanice z Lega a několik plastových kolejišť pro nejmenší. Snad jen dřevěnou vláčkodráhu jsem nikde nespatřil.

Děti také hodně navštěvovali stánek, kde si vyráběly jednoduché diorama z plastikové stavebnice domečku a několika druhů posypů.

U jedné kratší stěny byla situována většina stánků prodejců železničních modelů, doplňků a upomínkových předmětů s železniční tématikou. Bohužel byla většina modelů předražena, jak už je na podobných akcích pro laickou veřejnost zvykem. Jako elektronika mě zaujal stánek firmy TrainModules s elektronickými moduly ke kolejišti (k objednání u VMC).

Dále nás zaujal výrobce a prodejce modelových výhybek. Nejdřív nás obešel a ukazoval hotové, potom se usídlil v rohu a ve svém prodejním stánku je i vyráběl (Váltógyártó).

Stravování

Pořadatelé nám zajistili na uvítanou malý banket a každý den oběd. Vždy jídlo uvařili v obrovském hrnci a nabírali do plastového nádobí s místním chlebem (taková tužší veka). Ke snídani jsme si v Penny marketu kupovali čerstvé kaiserky. Kromě stálého občerstvení byly pro návštěvníky na ploše muzea stánky s langoši, trdelníky, uzeninami a sladkostmi. Nakoupili jsme si domů několik výborných (csípős) klobásek a nějaké to cukroví.

Sami jsme měli nabaleno spoustu jídla, takže každý den jsme se cpali bábovkou, vařili si vlastní kávu i čaj a čepovali ze soudku nejen sobě.

Zkušenosti s LocoNetem a elektronikou

S LocoNetem v klubu nepracujeme a jak už bylo napsáno výše, všechny elektrické komponenty jsme si museli vypůjčit. Nejdříve jsme si nechali naprogramovat lokomotivy. Mají na to k programovací koleji takovou myš, na které se ukáže adresa mašinky a dá se na ní naťukat jiná, v tomto případě dlouhá. Pak se do ní zacvakl i Fred a dostal stejnou adresu. Tenhle programovací ovladač by se nám také hodil.

Ze začátku se nám přehříval půjčený zesilovač signálu do kolejí Spax. Bylo to tím, že byl k našemu úseku tratě připojen omylem další úsek s vypnutým Spaxem. Zkraty v kolejích zvládal, ale tohle mu zřejmě nesvědčilo. Oprava, tedy rozpojení tratí, proběhla rychle.

Kolejištěm pak vedl kabel LocoNetu, který sloužil ovladačům Fred a jako referenční signál pro Spaxy. Kolegové z KMŽ nám vysvětlovali, že jinde je běžné vést tyto signály odděleně, aby nedocházelo k rušení. A opravdu se nám výjimečně stávalo, že na nejzazších stanicích se zřejmě vlivem nějakého rušení a přechodových odporů nemohl Fred po připojení do LocoNetu chvilku přihlásit. Obvykle se jen přecvakl do jiné zásuvky a provoz nijak narušen nebyl.

Abych tak řekl, provoz na LocoNetu byl téměř bez problémů a mohl bych ho doporučit.

Nepříjemné mi bylo, když jsem přijel do sousední stanice a vypadl jim proud v jedné koleji. To se pak Tomášův Krokodýl zapotil, když stál na pomezí mezi funkční a nefunkční částí a přes tenké plíšky sběračů napájel z vedlejší tratě ostatní lokomotivy v nádraží. Ale ustál to.

Grafikon

Po teoretické stránce byl grafikon sestaven precizně na střídání vlaků a velmi hustý provoz. Trpěla tím však manipulace ve stanicích, nebylo na ni mnoho času a zejména uzlové stanice byly často zahlceny. Pořadatelé nějak pozapomněli na význam manipulační koleje a byli schopni naplánovat do čtyřkolejného nádraží se dvěma dopravními kolejemi křižování čtyř vlaků s tím, že dva z nich se otáčejí. Také čas na posun kolem osmi modelových minut stačil sotva k objetí soupravy lokomotivou na prázdném nádraží.

Naštěstí obsluhy stanic to vždy nějak zvládly, někdy bohužel za cenu zpoždění, kvůli kterým se však nikdo příliš neznepokojoval. Napříště by někteří výpravčí mohli tušit, že průjezd rychlíku má před manipulací přednost.

Kladně hodnotím skutečnost, že grafikony se vždy odjezdily celé. Pro zajímavost a na rozdíl od našeho setkání, začínal místní grafikon ve 4 hodiny a končil ve 22 hodin.

Nákladní doprava

Nákladní doprava byla naplánována pomocí systému vozových karet a objednávek zboží na nákladových listech. Nejprve ji skoro nikdo nechápal, ale všichni se učili poměrně rychle.

Pohyb nákladů jsme na našich klubových setkáních totiž dosud řešili jen okrajově. Chtěli jsme se nejdříve zdokonalit v běžné obsluze stanic i vlaků a další zesložitění přidávat svým členům postupně. Zatím jsme se dostali k tomu, že konkrétní vozy obsluhují jednotlivé stanice, ve kterých se 1:1 měnily prázdné za plné. Nejvyšším výdobytkem v tomto směru tak bylo na našem posledním setkání předávání zátěže mezi dvěma Mn vlaky. Do roku bychom chtěli systém vozových karet a nákladových listů zavést i u nás.

Provoz na Temofesztu nás v tomto směru velice obohatil, protože jsme si přepravu nákladu s vozovými kartami vyzkoušeli naživo. Jen nám trochu chyběl nákladní dispečer, protože kvůli hledání prázdného vozu pro své nádraží musel každý výpravčí obíhat skryťáky. Takhle by stačilo zavolat dispečerovi, který by měl (mít) přehled.

Layout

Těch několik oranžových kousků na plánku dole byly naše moduly.

Temofeszt 2014 – layout (PDF)

Závěr

Teď by bylo vhodné napsat, jak moc se nám tam líbilo, všem poděkovat a tak. Popravdě, byla to pro nás velice pozitivní zkušenost a vyskytne-li se další příležitost, doporučuji i ostatním členům nejen svého klubu, aby se jednou za rok zajeli zapojit do cizí akce.

Posun vidím ve čtyřech směrech:

Dokázali jsme pojmenovat, co se nám v klubu dosud daří a na setkání se osvědčilo, takže v tom můžeme pokračovat (třeba organizace dopravy podle D2).
Na základě pozitivních zkušeností můžeme využít osvědčené postupy ostatních i u nás (například vozové karty a oběh zboží podle nákladových listů).
Porovnáním klubových odlišností jsme si stanovili, čeho se v našem klubu budeme chtít vyvarovat.
Účastí jsme dali o sobě vědět světu. Svůj klub i zemi jsme reprezentovali nejlépe, jak jsme uměli.

Takže ještě jednou, bylo nám tam hezky.

fotografie Jirka – fotografie Tomáš – fotografie David

www.temofeszt.hu

www.vasuttortenetipark.hu

Naši účast na setkání podporoval Mezinárodní visegrádský fond.